US - 42. kapitola

25. dubna 2011 v 16:01 | Lizz |  Upíří sestry
Zdravím! xD
Poděkujte Nelíí a pozdravujte Merlina. xD
Doufám, že jste Velikonoce přežili a já se jdu radši schovat. Tady totiž není nikdy dost bezpečno. xD Mějte se :)


"Mě je úplně jedno, cos komu slíbil! Nebudu tady jen tak sedět!" Sice asi přijdu o hlasivky, ale ty nebude potřeba. Popravdě, je mi úplně jedno, co si Adrian myslí nebo co chce. Hodlám jít s nimi. Ať se třeba staví na hlavu. Každá ruka bude potřeba. To mi nevymluví.
"Viky, ve tvém stav-"
"Nejsem nesvéprávná, Adriane! A jen tak pro zajímavost, já se tě neptala. Já ti oznamovala, že s vámi prostě jdu. Bude se hodit každá ruka. A doufám, žes neočekával, že jak jde o Rose budu tu jen tak sedět a trnout, jestli se vrátíte nebo ne." Stáli jsme naproti sobě a zkoušeli, kdo dýl vydrží neuhnout pohledem. Tohle bylo zlý. To nám bylo jasné oběma.
"Nikam nejdeš." Vypadal, že je o tom doopravdy přesvědčený. Bylo tu jedno vcelku jednoduché řešení, ale nechtěla jsem. Přišlo mi to jako hloupost. A nefér.
"Nenuť mě to udělat, Adriane." Byla jsem si jistá, že ví o čem mluví. Hierarchie upírů je složitá, ale dost si na ní zakládáme. Tedy většina z nás. Mě bylo mé postavení vcelku jedno. Ale pokud mi to umožní zachránit Rose.
"Do toho. Protože já tě s sebou prostě nevezmu, Victorie." Promiň, Adriane…
"Nedals mi na vybranou…" podívala jsem se mu do očí. Tohle nebylo fér! Nechtěla jsem to udělat. Tyhle věci až příliš kazí dobré vztahy. Ale na to teď není čas. A přesvědčit se taky nenechá, jak ho znám. No, vypadá to, že jiná možnost opravdu není. Omlouvám se. "Vezmeš mě s sebou. Ber to jako příkaz, Adriane. Jeho neuposlechnutí bude potrestáno dle našich zákonů." Věříte, že jsem si v tu chvíli připadala jako nesnesitelná mrcha? Jediné, co mi dávalo tohle právo byl fakt, že jsem o něco starší a rodina, do které jsem se narodila. Nebylo to fér. Viděla jsem mu na očích, jak se mu to příčí. Zjevně stejně, jako mě, až na to, že on tu byl ten, co musí poslechnout. Odpusť.
"Jak si přejete, paní." Zasyčel vztekle, otočil se a s řádným třísknutím dveří odešel ven.
Až tahle bouřka přejde, budeme spolu mít debatu a bude to zlé. To je jasné už teď. Ale na tom nezáleží. Ne teď. Je třeba začít shánět další upíry a celé to vůbec nějak zorganizovat. Pochybuji totiž, že kdybychom přišli, zaklepali a slušně poprosili, tak nám jí vrátí. To jen těžko. Jsou to přece lovci.
"Netrap se tím, dělalas, co bylo třeba." Opravdu? Fakt to nešlo vyřešit jinak? Nešlo. To vím, ale… Tohle mi Adrian nikdy neodpustí a i kdyby náhodou ano, tak rozhodně nezapomene.
"Já vím."
"Jenom by mě zajímalo, co mu tak vadilo, že tě nechtěl vzít s sebou."
"Nic."
"Kvůli nic by takhle nevyváděl. I když je to Adrian."
Vzdala jsem tuhle debatu, nechala tam Hope samotnou a odešla ven. V téhle debatě bych stejně nemohla pokračovat. Ne dostatečně dlouho bez toho, že bych se podřekla. A to nejde. Bude tu dusno, hodně dusno.

***

"Můžeme jít?" zeptal se Adrian a všechny si nás prohlédl. Když došla řada na mě nezapomněla nahodit extra uražený a naštvaný výraz. Opravdu jsem si připadala hůř a hůř. Nechtěla jsem mu něco přikazovat, ale pokud to byla jediná šance, jak se k němu připojit. Nedal mi na výběr.
Pár z nás přikývlo, ozvalo se i nějaké souhlasné zamručení. To by bylo. Rozhlédla jsem se kolem. Některé tváře jsem znala, jiné byly neznámé. Zvláštní, kolik upírů se dá sehnat prakticky během jednoho dne. Zvláštní, kolik jich je z různých důvodů ochotno obětovat krk.
"Jdeme." Musel na nás být opravdu nádherný pohled. Znovu jsem se podívala okolo a zjistila, že je nás žalostně málo. Jsme sice, co jsme, ale tak nějak si nejsem jistá, že to bude stačit. Možná, kdyby to byli obyčejní lidé bylo by to celé o něčem jiném, ale takhle je to čiré šílenství. Ale na tom nesejde. Rose jim nechat nemůžeme. To nejde. Kdo ví, jak dlouho tam jeden je schopný přežít. Moc šancí bych dlouhodobým pobytům nedávala. Můžu jenom doufat. Vím, že je naživu. Jak? Nemám ponětí, ale vím to. Ale mám za to, že se nebudu moc plést, když v duchu poděkuju Chrisovi. Je to sice prachant a lovec, ale… Ale.
Naskládali jsme se do aut a vyrazilo se. Schválně jsem seděla v jiném, než Adrian. Už takhle tu není zrovna nejlepší atmosféra. Nemusím se snažit to dramatizovat ještě víc. Cesta proběhla v klidu a vlastně ani netrvala nijak dlouho. Adrian vepředu řídil jako hovado, ostatně jako vždycky. Pro jednou mi to ale nevadilo. Naopak. Přišlo mi, že se strašně vlečeme. Zvláštní, jak jsou určité situace změnit pohled na věc. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně jsme ani neměli nějaký plán nebo něco. Vlastně ano, jeden tu byl. Zachránit Rose. Jednoduché. Dobře, možná že Adrian ještě s něčím geniálním přijde, ale… Moc bych tomu taky nevěřila. No, necháme se překvapit. Ono to nakonec nějak dopadne. Jako vždycky. Buďto to dopadne dobře a všichni budou spokojení, nebo to bude průser, ale to nám už bude jedno. Jako by se hromádka popela snad mohla nad něčím rozčilovat.

***

Nakonec to možná nebude tak sebevražedné, jak to vypadá. Alespoň za předpokladu, že si budou lovci hlídat všechno, jako tenhle boční vchod. Pardon, ale dva šašci na stráži opravdu neměl moc šancí.
Pak to šlo ráz na ráz, rozdělit se a hledat. Jenom jsem se modlila aby Adrian nepotkal Chrise. Už teď musí být vytočený na nejvyšší možnou míru, potkat ještě jeho. Vybouchnul by. A neovládající se Adrian… No, něco takového jsem viděla jenom jednou a znovu o to nestojím. Na druhou stranu, možná, že by pro něj bylo lepší potkat Adriana. U toho má aspoň jistotu, že mu zakroutí krkem rychle.
Netrvalo dlouho a rozezněl se alarm. Výborně. Legrace začíná. Tak se ukažte, vy odporné krysy.
A opravdu. Skoro jako na povel. No, když nic jiného, tak je mají vychované. To se cení.
Docela zvláštní bylo, že se ani nesnažili zjistit, proč jsme tady. I když to bylo nejspíš jasné, řekla bych. Pokud teda nemají ve sklepě - nebo kam jí to zavřeli - ještě nějaké další upíry, kromě Rose.
Strhl se takový menší boj. Vcelku zajímavé. Lovci se nám naučili nosit zbraně. Teď by je ještě někdo měl naučit pořádně střílet. Protože pokud se netrefí na první pokus, mají většinou smůlu. Teda pokud tohle chytlo všechny, musí jich tu být jak much. Ne-li víc. Ale pořád jich nebylo dost.
"Dost!" ozval se až podezřele povědomý hlas. Fajn, takže ho Adrian ještě nenašel. Tím líp. Jedno se mu upřít nemůže, autoritu má. "O co vám jde?" On není normální, že? Musí být naprostý idiot.
"Zkus hádat, Chrisi." Ozvala jsem se. "Můžeš jenom jednou."
"Jdete pozdě. Je mrtvá." A to čeká, že mu budu věřit? Tohle ať si zkouší na někom jiném. A pokud je to, co říká pravda, tím hůř pro něj. Nebude tu žádný důvod nechávat ho naživu.
"Pohádky vykládej někomu jinému. Kde je?"
"Odejděte."
"Kde je?"
"Vik-"
"Kde je Rose? Nebudu se opakovat."
Jen zavrtěl hlavou a mávl rukou. A celé to mohlo začít nanovo. Sakra o co tady jde? Proč ho takhle poslouchají? Z přemýšlení mě vytrhl fakt, že jsem nestála, ale ležela a za mnou do zdi narazila kulka. Sakra, měla bych dávat pozor. Podívala jsem se, komu to vděčím za svůj život a najednou měla strašnou chuť jít se zakopat.
"Díky, Briane." Super, teď mu ještě budu dlužit za život. Dneska je fakt krásnej den.
"Za málo." Pomohl mi na nohy a znovu se zapojil kamsi do toho chaosu. Na čase jim trochu zavařit a to doslova.
Víte, lidské tělo je z osmdesáti procent voda. Poloupíři jsou na tom dost podobně. To mají, ale dneska smůlu, co?
Vybrala jsem si jednoho a soustředila se. Kontrolovat vodu uvnitř někoho je totiž krapet složitější. Ale nic, co by se za dlouhá léta praxe nedalo naučit. Mile jsem se na dotyčného usmála a v mysli povolala svojí sílu. Účinek byl prakticky okamžitý. Nebyl to hezký pohled. Rozhodně bych nechtěla být v kůži dotyčného.
Ale jestli to takhle bude pokračovat dál, nikam se nedostaneme. Na druhou stranu tolik jich zase taky být nemůže, ne? Rozhlédla jsem se kolem. A Chris se nám zase vypařil. Že by měl na práci důležitější věci? Musím se odtud nějak dostat. A najít Rose. Nebo aspoň Adriana. Nejlépe oba.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Dokonalý chaos. Toho by se možná dalo využít.
Nějak se mi podařilo dostat se odtud. Výborně a teď pokračovat dál. Jo, jenže kudy, že ano? Vzala jsem to vlevo. Nějak dojdu. Rose? Kde jsi? Víte, ve chvílích, jako je tahle by se nám doopravdy hodila ta často připisovaná telepatie. Škoda, že tahle část je jenom pohádka. Sice hezká, ale teď naprosto neužitečná.
Bylo zvláštní utíkat těmi prázdnými chodbami a jenom poslouchat zvuky boje. Všichni byly nejspíš v pohotovosti. Zvláštní, jak málo stačí. Znovu jsem zahnula a zjistila, že jsem se dostala k dalšímu mumraji. Bylo tu trochu horko a dusno. Takže někdo s ohněm. A to dusno… Rozhlédla jsem se pořádně. Adrian.
Zrovna sice trochu zaměstnaný, ale živý. Díky, ať už tam nahoře sedíš kdokoliv, děkuju ti.
"Adriane!" snažila jsem se k němu dostat. Neslyšel mě. Za to si mě všimla nějaká lovkyně. Otravné. Naneštěstí pro mě, tahle mířit uměla. Ne sice pořádně, ale rozhodně líp, než ti předtím. Trefila se, mrcha. Do ruky. Ale tím se budu moc zabývat až později. Teď na to nebyl čas ani místo.
Někdo to vyřešil za mne. Konkrétně ten, co je tu ohnivý. Chudák holka. Potkat jí za jiné situace, řekla bych, že byla docela sympatická. Byla.
"Adriane!" Můžete mi vysvětlit, jak může být někdo tak nehorázně hluchý? Je sice pravda, že je tu hluk, ale… Sice je hluchý, ale na jeho nos se dalo vždycky spolehnout. Nevěřícně se otočil mým směrem. Jeho pohled byl něco mezi zuřivostí, vzdorem a onou větou: Já ti to říkal.
Zavrtěla jsem hlavou, na to teď nebyl čas. Kývla jsem hlavou směrem ven. Pochopil. Ještě trochu podpořil jeden z ohňů a vydal se ke mně.
"Oni to zvládnou." Ujistila jsem ho a aniž bych mu dala prostor cokoliv říct táhle ho pryč. Ano, jsem strašně milá, já vím.
"Pusť mě!"
"Promiň." Za to všechno. Ale nemohla bych teď jenom sedět u Trishy. Zbláznila bych se z toho!
"Krvácíš."
"O nic nejde." Odbudu ho mávnutím ruky. Na to není čas.
Měli jsme štěstí a smůlu zároveň.
Našli jsme Rose. To je ta dobrá zpráva.
Byl u ní Chris a pár dalších, navíc Rose byla v otřesném stavu. Nebylo těžké uhodnout, co se tu dělo. To byla ta špatná.
Tohle mi stačilo k tomu, abych se opět dostala do svého stavu chladné zuřivosti.
"Proč nikdy neposlechnete?"
Nedostal šanci odpovědět. Nikdo nedostal šanci nic říct. Adrian zuřil. Víte, naštvat někoho, kdo ovládá vzduch není nejrozumnější. Tornáda nejsou jediné, co se se vzduchem dá dělat. A pokud nejste jako my, platí pro vás jednoduché pravidlo. Nedýcháš, nežiješ.
Což je u nás vlastně taky pravda. Nežijeme a dýchat nepotřebujeme. Tedy potřebujeme, ale ne tak často. Vlastně skoro vůbec.
"Odvaž jí, postarám se o ně." Věřila jsem mu. Z nějakého důvodu jsem věděla, že to, co říká je pravda. Odpoutala jsem Rose a nechala Adriana ať si je třeba přidusí nebo naopak překysličí, smete tornádem. Bylo mi to upřímně jedno. Zasloužili by jednosměrný lístek do nejužšího okruhu Pekla. Expresem.
"Viky…" Rose zněla překvapeně a taky polomrtvě. Hajzl.
"Už je to dobré, Rose." Usmála jsem se na ní a podepřela jí. "Adriane, jdeme." Na tom výjevu bylo něco divného, ale nechtělo se mi zkoumat co. "Adriane!" kopla jsem do něj, když nereagoval. Pardon, ale ruce jsem měla plné. Co jsem asi tak měla dělat? Otočil se ke mně. Bylo zle. Já věděla, že to takhle dopadne. "Musíme jít." Podívala jsem se mu do očí. Zuřil. Hlavně, ať prosím poslechne a nenutí mě tu znovu si hrát na něco, co nejsem. Přikývl, rozpoutal smršť a podepřel Rose z druhé strany.
"Spolu jsme ještě neskončili." Syknul vztekle do místnosti.

***

Seděli jsme u Trishy a bylo dusivé ticho. Rose spala. Popravdě se jí ani nedivím, bude to potřebovat jako sůl.
Lépe řečeno v místnosti jsem byla jen já s Adrianem. Ostatní se jaksi vypařili pomoc ošetřovat zranění. Já sama už měla ruku poctivě zavázanou. O nic zvlášť nešlo. Bolelo to, pálilo, ale to se zahojí.
"Adriane, za to předtím… Omlouvám se, neměla jsem žádné právo ti cokoliv přikazovat, ale nemohla jsem tu zůstat ani sedět a čekat."
"Naopak, Victorie. Měla jsi právo, koneckonců ty jsi tu výš a já musím poslouchat."
"Tak jsem to nemyslela. Mrzí mě to."
"Na to jsi měla myslet dřív, sestřenko. Teď, když dovolíš, šel bych se podívat, jestli není potřeba s něčím pomoc." Měla jsem sto chutí o něco si omlátit hlavu. A tu jeho hned vzápětí. Vstal a došel ke dveřím.
"Nemusíš se ptát." Zavrtěla jsem hlavou a kousla se do rtu. "Adriane, je mi jasné, že musíš zuřit. Na tvém místě bych se nechovala jinak. A co si budeme nalhávat, ty na mém taky ne. Ale na tom nezáleží. Jenom… Omlouvám se. Promiň. Vím, že mi to nejspíš nedovedeš odpustit a nedivím se ti, bylo to ode mě hnusný. Promiň."
"Skončilas?"
"Jo." Vzal za kliku a byl pryč. No, to se ti zase něco povedlo, Viky. Opravdu skvěle.
 


Komentáře

1 VelííQ VelííQ | Web | 25. dubna 2011 v 16:59 | Reagovat

Děkuju Nelíí! :) :-D I tobě Lizz, samozřejmě... :) Skvělá kapitola!! :) Moc se těším na pokračování...  :)

2 Nelíí Nelíí | Web | 25. dubna 2011 v 22:12 | Reagovat

Jo a teď do toho dokopejte někdo mě :D

3 Akiko Akiko | Web | 26. dubna 2011 v 20:46 | Reagovat

Jo, konečně můžu napsat ten koment...
Úžasné! Jenom hlasuju pro Chrise-záporáka, ty já radši, takže žádný hrdinský, zamilovaný scény s Rose, ale pořádnou záporáckou akci, jak to mám ráda... =D Jinak díky za kapitolu, už bylo na čase =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama