US - 44. kapitola

7. května 2011 v 22:36 | Lizz |  Upíří sestry
Ahoj :D
Hehe koukám, že to pomalu, ale jistě dohání PP... No, ono když to píšete dva, někdo polovinu udedře a ještě vás k tomu dokope, dělá to svoje. xD
Původně jsem si chtěla ještě zanadávat, ale myslím, že to nakonec neudělám. xD
Takže jenom.... Tady to je. xD



"Rose, co tě to jen napadlo…" zavrtěla jsem hlavou a podívala jsem se na ni. Vypadala tak zranitelně, když spala.
"Vystřídám tě. Jdi si odpočinout." Adrian. Váhavě jsem se na něho podívala, ale nakonec přece jenom přikývla. Není důvod se bát. On jí neublíží. Naopak.
Opatrně jsem za sebou zavřela dveře a sešla dolů. Rose byla ošetřená. Přežije to. Její sebevražedná akce se naštěstí minula účinkem. S tím dítětem to vypadá hůř. Nicméně má taky reálnou šanci to přežít. Za předpokladu, že ho Rose nechá. Vlastně bych se jí ani nedivila, kdyby ne. Přece jenom… Až toho parchanta potkám, zakroutím mu krkem. Vlastnoručně.
Nebála jsem se, že by se něco stalo, dokud budu pryč, protože u ní byl Adrian. Postará se o ni. V tom se na něj můžu spolehnout.
Zamířila jsem k lednici. Hm, krev, krev, krev… Sakra, netvrďte mi, že v baráku, kde je Adrian není flaška. To je kravina.
Ha! Vítězství. Já to říkala. V baráku, kde je Adrian musí být flaška a ne jenom jedna. Ha ha. Zašklebila jsem se pro sebe v duchu a jednu si otevřela. Tak ještě to trochu dochutit… Hodila jsem dovnitř pár tabletek. Netuším kolik. Potřebovala jsem se opít. Protože je sice fakt, že alkohol je svině. Na druhou stranu, už jsem prostě nemohla zůstat střízlivá. Potřebovala jsem se nějak uklidnit a tohle bylo nejlepší přijatelné řešení. Jistě, byla bych užitečnější jít pomoci něco dělat, ale v tomhle stavu bych stejně nebyla co k čemu. Takže jsem se spolu s flaškou zavřela ve svém pokoji.
Na zdraví! Musela jsem se ušklíbnout, poněkud ironické, když zvážím naši situaci. A zapila jsem to dalším lokem. Možná spíš na smrt těch krys loveckých. Jmenovitě Chrise. Hajzl. Pokud jsem doteď doufala, že v něm možná je něco…lidského. Právě si pokazil reputaci. Nenávratně.
Začala jsem být neklidná. Nemůžu jen tak sedět. Vstala jsem a spolu se svou novou kamarádkou flaškou vyrazila dolů. Byla to zábava. Možná jsem tam těch tabletek lupla trochu víc, než by bylo třeba, protože normálně se po takové trošce přece nehoupou všechny schody, že ne? Nedůvěřivě jsem se na ně dívala. Opatrně dolů. Taaak.
Tfuj, to byl zážitek. Nenápadně jsem se vyplížila z baráku druhou stranou. Pokud možno tak, aby si mne nikdo nevšimnul. To bylo to poslední o co jsem asi tak stála.
Povedlo se. Díky Bohu. Došla jsem k nedalekému potoku. Pořád byl dostatečně blízko, ale zároveň i geniálně schovaný. Úchvatné místo. Zula jsem si boty, ponožky a nechala potok, aby mi chladil nohy. Otočila jsem do sebe dalších pár loků. Svět se příjemně motal.
Už jsem zmiňovala, jak strašně miluju tenhle stav, kdy se vám mozek odpojí od zbytku těla a naprosto vypne. Ten pocit, kdy je všechno krásné a bezpečné. Jednoduché. A problémy jsou někde hodně vzadu, odkud na vás nemohou. Jo, na to se ještě napiju. Flašku jsem postavila na nějaký pařez opodál. Abych si to náhodou nevylila. Známe své papíry, že ano? Teda chtěla jsem říct upíry, sakra.
Bez nějakého zvláštního důvodu jsem se šíleně rozchechtala. Smála jsem se a nemohla přestat. Asi budu alkoholička. Mají vlastně fajn život. Být věčně v ráji. Svíjím se smíchy, až mi tečou slzy. Choulím se do klubíčka a smích pomalu přechází v pláč. Už se nesměju, ale řvu, jak malej fakan. Brečím a slzy mi tečou po tvářích. Jsem jenom ráda, že jsem tady sama. Že mě takhle nikdo nevidí. Chci pryč. Daleko od tohohle všeho. Sama od sebe. Začít znova. Lépe. Jenže to nejde. Až je to skoro k smíchu! Jenže ten už znovu nepřichází. Místo toho se rozeřvu ještě víc. Bezva. Musím se sebrat. Takhle to přece nejde. Posadím se, rukama si obejmu kolena a začnu se houpat. Dopředu a dozadu. Dopředu a dozadu. Houpy hou. Prej to dělají blázni, ale mě to uklidňuje. Slzy mi pomalu přestávají téct. Možná bych se měla vrátit zpátky. Ale nechce se mi. Ne v tomhle stavu.
Připadám si jako sobecká mrcha. Rose je zraněná a já se tu ožírám. Děje se kolem taková spousta věcí a já se tu ožralá hroutím. Výborně, Viky. Za zvládání krizových situací máš jedničku. Jenže… Já… Sakra, začala jsem znova řvát. Tak už dost. To by stačilo, ne? Ale… Ale. Jako by to snad šlo, přestat. Řekne se to jednoduše, ale… Zatraceně! Jsem fakt jak nějaká hysterická nána. Potřebovala bych jednu po hubě, abych se probrala.
Měla jsem si s sebou vzít i tu druhou flašku, napadlo mě, když jsem do sebe otočila i poslední lok. Smůla. Opláchnu si trochu obličej, abych nevypadala tak katastrofálně, až se vrátím zpátky a snažím se jít. Naneštěstí se mi nedaří jít zrovna dvakrát rovně. Možná jsem tam opravdu mohla hodit o tabletku nebo dvě míň. Rozhodně bych třeba pak nevypadala tak, jak teď. Musí na mě být nádherný pohled.
Ušla jsem zhruba tak pět kroků, když jsem zakopla a hodila hubu. Bezva. S takovouhle se daleko nedostanu. Ohlédla jsem se zpátky. Kruci, nechala jsem tam flašku. S takovou by mě ochránci přírody hnali. A boty s ponožkami! Sakra… Tomu se říká skleróza.
"Viky? Co tu děláš?" ozve se Brianův hlas až nepříjemně blízko. Sakra, co ten tady chce? Ačkoliv, vždyť je to jedno. Úúúúplně jedno. Svět je krásný a nic se neděje. Položila jsem se na záda, pozorovala oblohu a jeho okázal ignorovala.
"Viky?!" Ale no tak, nebuď takovej tragéd. Od toho jsem tady já. Ale teď se mi chce strááášně spát. "Cos dělala?" vypadá zhrozeně. Musím se tomu uchechtnout. Vypadá fakt děsně vtipně. Obzvláště z tohohle úhlu pohledu.
"Troči… šicku pila." Fajn, neříkat žádná dlouhá slova.
"Vstávej… Půjdeme dovnitř."
"Mě se nechce… Chci spát." Zapomenout. Ztratit se a už se nikdy nemuset vracet.
"No, tak to ne… Vstávej." Vytáhl mě na nohy za což jsem mu vynadala do bůhví čeho.
"Neh- Nechcej mě!" Protestuju a pověsím se na něj. Chci dolůůů. A takhle mě beztak dlouho neudrží. "Boty…"
"Cože?"
Směju se jako přiblblá puberťačka.
"Boty nemám." Zvednu mu svojí nohu skoro až k nosu. "Hele." Dodám na jeho překvapený výraz. A musím se mu smát ještě jednou tolik. Hlavně se smát, aby neměl dost času všimnout si jistě aspoň trochu rudých očí a toho, že jsem se tu před chvilkou hroutila.
Plácl se rukou do čela a povzdechl si.
"A kde jsou?"
Nenamáhám se nic říkat, jenom ukážu k kousek před sebe.
"Tak pro ně dojdeme, pojď."
"Já tu počkám." Prohlásím a pustím se ho, načež přistanu na zemi. "Auvajs."
Podívá se na mne, zavrtí hlavou a jde pro ty boty. Jé, hele, to je hezká kytička. Taková žlutá. A bílá.
"Tak vstávej, jdeme zpátky."
"Já ne. Čekám tu na mimozemšťany. Vezmou mě pryč. Nemáš ručník?*"
"Koliks toho měla?" Jenom se usměju a odpadnu. Prostě se mi zavřou oči a konec. Tma. Blažené bezvědomí.
*Malinká a nepatrná narážka na Stopaře :D
 


Komentáře

1 Akiko Akiko | Web | 8. května 2011 v 10:31 | Reagovat

:-D Celou povídku popisovat, jak se někdo ožral! Klobouk dolů, to umí jen málokdo =D :-D

2 VelííQ VelííQ | Web | 8. května 2011 v 14:31 | Reagovat

:D :D :D Néé...:D Ten konec... :D Nechci rýpat jo, ale všimla jsem si, že asi uprostřed kapitoly přejdeš na přítomný čas a pak ty časy tak nějak střídáš... Ale skvělá kapitola... :-D Moc se těším na pokračování. :)

3 Wuwík Wuwík | 9. května 2011 v 14:25 | Reagovat

Ahoj krásně píšeš. Nechtěla by jsi s epřihlásit? http://wuwik.blog.cz/1105/soutez-o-nejhezci-povidku-prihlaska promiň jestli tu máš někde rubriku na reklamy, ale já ji nenašla.

4 battle-ground battle-ground | E-mail | Web | 10. května 2011 v 19:13 | Reagovat

Ahoj, máš hezký blog a i tento příběh je nádherný, jen tak dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama