US - 45. kapitola

14. května 2011 v 20:31 | Lizz |  Upíří sestry
Zdravíčko :D
Ne, dneska se nebudu k ničemu vyjadřovat. Musela bych se vzteknout. Řeknu jen toliko. Díky za Nelíí a za terapii smíchem. Amen. xD

Když jsem relativně* přicházela k sobě, byla jsem zmatená. Nevěděla jsem, kde jsem a co se děje, ale pamatuji si vše, co se stalo. Probodla jsem si břicho, protože jsem chtěla zabít Chrisovo dítě. Ale asi mě Viky nějak nezastavila, protože to nesplnilo svůj účel. Bohužel. Když jsem otevřela oči, koukala jsem na modrou zeď, super, teď se otočím. He? Proč to nejde? Ono na mě něco leží? Ta Viky, já jí z tý postele zchodím a bude.
"Rose…" Moment to není Vikiin hlas. Adrian? Jo, takže mám v posteli ještě většího šílence. Proč ne… už jich tam pár bylo, Chris byl třešnička na dortu, takže řekla bych, že teď mám ještě štěstí. Adrian se mě nesnaží zabít… ani schválně zbouchnout při úplňku, tak proč ne. Nakonec jsem se otočila… s obtížemi, protože mě to břicho stále bolelo, ale řekla bych, že už je to lepší. Adrian měl na mě položenou ruku a dost se ke mně tulil. Ne neskopnu ho z postele.. na to je moc sladkej, když spí. To bych mu přece neudělala. I když… ne, přece jen se o mě stará.
"Adriane?" zatřásla jsem s ním lehce. Pomalu otevřel oči a chvíli se na mě koukal.
"Čau zlato, tak už nejsi psychicky mimo?"
"Díky za připomenutí, to jsem fakt potřebovala."
"Promiň," políbil mě na čelo a lišácky se usmál.** Je prostě k sežrání dobře nebudu tu teď mí žádný úchylný představy.. přeci jen jsem těhotná.. blé a s Chrisem… a mě je blbě! I když se ke mně Adrian tiskl a objímal mě, tak jsem ho odstrčila až spadl z postele a utíkala jsem do koupelny, kde jsem díky bohu našla záchod a většiny toho, co bylo v žaludku bylo hned venku. Adrian byl v cukuletu u mě a držel mi vlasy, aby mi nepadaly do zachodové mísy.
"Jdi pryč! Nechci, aby si mě takhle viděl!" klekl si ke mně a objal mě. Za tu úžasnou chvilku s Adrianem a pořádnou pachutí v puse, jsem se rozhodla vstát, sice to nešlo tak jako, když jsem vylítla z té postele, ale snad to bude dobré. Adrian mi pomáhal. Došli jsme až k umyvadlu, kde jsem si vypláchla pusu vodou a vyčistila zuby. Díky bohu ta nepříjemná pachuť zmizela. Pomalu mě vedl ke schodům, aby mi dal dole něco k jídlu. Bohužel jak to už tak bývá u nemohoucích lidí, jak jsem já, tak jsem klopýtla a málem se skutálela dolů ze schodů. Adrian mě, ale včas zachytil. Jo pravý gentleman. A jak mě tak zachytil, tak mě hned vzal do náruče a snesl mě až dolů, kde se mnou ještě došel do obýváku, že jo aby se neřeklo, že neumim chodit. A posadil mě na sedačku, když mě se ode mě zvedal nezapomněl se cestou nahoru dotknout rukou mého obličeje. Co jsem tak zpozorovala v koupelně, tak jsem stejně nevypadala normálně. Byla jsem bíla.. no my upíři sice máme takovou bledší kůži, ale zas tak jako jí mám teď to ne. Prostě jsem byla bílá jak křída, rudý oči, ale ten spánek mi byl v něčem nápomocný, už jsem neměla takový kruhy pod očima. Jo aspoň něco, sice to není taková výhra, ale tak furt to může být horší.
"Přinesu ti krev. Asi ti ještě není úplně nejlíp, že?" No jako s probodnutým břichem pár týdnů mučení, néé je mi fajn!
"Jo jasný díky." Usmála jsem se na něj a on hned zmizel někde v kuchyni.
Hmm a co teď? Budeme muset utéct ze země, ale kam? Toť otázka.
Ani ne za minutu do obýváku přišla až moc rozesmátá dvojice. Hope a Trisha. Jen, co mě viděly tak zmlkly a já čekala, kdo promluví první.
"Rose.." začala Trisha, "jsme tak rádi, že jsi v pořádku, vypadalo to špatně, ale zvládli jsme to." Přátelsky se na mě usmála a čekala na mojí reakci.. hmm jo aha ja mám reagovat.
"Jo, díky už je mi mnohem líp. Ehmm nevíte, kde je Viky?"¨
"Viděla jsem ji někde s Brianem."řekla jakoby nic Hope. Málem jsem vyprskla smíchy. Co? Viky a Brian? Spolu? Hahaha, nový druh humoru?
"Dobrý Hope, jako vtip povedenej a teď vážně,"
"Říká pravdu." Adrian přede mě položil sklenici krve a sedl si naproti mně. Krev jsem hnedka vzala a napila se jí.
"Co tím myslíš?" trošku jsem se o ní bála, ale tak snad nic imbecilního, no i když… ani bych se mi nedivila.
"Opila se, hodně se opila." Jenom jsem nevěřícně koukala. A pak si ke mně sedla Hope. Bože! Za co mě trestáš!
"A pak jsem poslala brášku ať jí jde najít, našel jí někde dole u vody, pak ztratila boty a prostě mlela pátý přes devátý. V životě jsem jí na tom tak blbě neviděla. Fakt, že ne. No zase blbě. Byla pak docela veselá. Hlavně když…" zarazila jsem jí dřív než by mohla říct cokoli, čeho bych pak litovala já, že jsem to slyšela.
"Dobrý, nic víc vědět nepotřebuju, díky." Doufám, že jsem dala dost najevo, že už nechci nic víc slyšet! "Vlastně jen.. kde teď je?"
"Venku u rybníka, akorát střízlivá." Adrian v sobě lehce dusil smích, ale překonal to. Ještě tak, jinak bych na něj vlítla a stejně by mi to bylo k ničemu, protože jsem slabší než on. Vstala jsem, dopila sklenici, Adrian sice u mě hned byl, aby mi pomohl, ale cítila jsem se víceméně skvěle, tak bledě na tom nejsem. Maximálně na to vypadám, ale to přece není to samé! Vyrazila přes kuchyň, kde jsem ukradla cigarety a zapalovač, a vyrazila jsem za Viky.
Cestou si zapálila a chvilku tam na ní koukala.
"Těhotný by neměli kouřit." Řekla aniž by se na mě podívala.
"Jo a těhotný by neměli chlastat jako malý náctiletý holky." Sedla jsem si vedle ní a koukala na západ slunce. Hmmm prospala jsem buď pár dnů, nebo.. no vlastně jiná možnost není, po takové ztrátě krve. Kdo by se tomu divil.
"Jednou za čas to neuškodí," prohlásila.
"Tak vidíš a u mě ani nehrozí, že bych umřela na rakovinu. Přece jenom jsem mrtvá." Nevím, co na tom bylo vtipného, ale začala se smát, a to bylo pro mě dobré znamení.
"Vyplatilo se ti to aspoň?" chytila jsem ji za ruku a koukala jí přímo do očí.
"Ale jo, trošku sem si pobrečela, pak se lehce zamyslela na životem a nakonec? Si pamatuju jak mě Brian táhne domů.. no a potom.."
"Já to nechci slyšet!!" zavelela jsem hned než to stihla říct.. prostě mi nikdo neřekne, co se mezi nima stalo! Ale stejně mi to někdo vykecá. "Tak, co mamino? Už máš vybraný jména?"
"Jo no .. taky jsem měla chvilku o přemýšlení… když to bude kluk, bude to Zachary, když holka tak Anne, co ty?"
"Ehmm.. že by se to jmenoval Chris to fakt ne… ani sem nad tím neměla čas moc přemýšlet."
"Ale no tak nějaký jména se ti přeci jen musí líbit ne? No tak ségra, teď v tom jsme spolu." Božně zní to jako by jedna zbouchla druhou a naopak.
"Ehmm jo líbí se mi třeba Sebastian a Katerina."
"Katerina? Nejmenovala se tak.."
"Jo moje máma." Jen jsem se na ní usmála, "Bude to dobré, ne?"
"Doufám, že jo, ale tak aspoň si už teď nebudu ztěžovat lidem, který vůbec nevědí nic o tom být těhotná. A co Adrian?"
"No vedle něho jsem se ráno probudila a bylo mi špatně.. takže jsem ho skopla z postele. Jo pěkný probuzení. No a jinak nevím. Budu si s ním muset promluvit. Nevím jak to na něj všechno působí. Ale určitě to na něj bude taky moc."
"Jo a to si ho neviděla, když jsme tam pro tebe byli, málem Chrise zabil a řeknu ti nikdy jsem neviděla Adriana takhle moc naštvaného. Páni to bylo něco." No je fakt, že já ho jednou viděla naštvaného kvůli mé osobě. (Více v jednorázovce k US), ale jestli teď šlo o Chrise, bůh víc, co dokázal zapříčinit.
"Počkat, řekla si, že ho málem zabil? Takže on žije? Nikdo ho nezabil?" No trošku jsem v to doufala, ale tak prostě někdo další, kdo o nás ví a žije. No bohužel se to moc nestává, že někdo ať je to lovec člověk, čarodějnice, nebo koko-li, kdo nás může ohrozit většinou skončí mrtvý, jo ze začátku jsem s tim měla problémy, ale časem jsem pochopila jak moc důležité je zůstat v bezpečí, zvlášť když máte rodinu.
Už byla tma, tak jsme se Viky zvedli a šli pomalu k domu. Předtím sem si toho moc nevšimla, ale na světle v domě, jsem si všimla jak už má Viky větší bříško, hmm vypadá roztomile. Usmívala jsem se a samozřejmě si toho všimla.
"Co je?"
"Ne nic.. jen to těhotenství ti sluší. Nic víc."
"Seš blbá, počkej ty za pár týdnů." Došly jsme do obýváku, kde všichni seděli a koukali na nás jak přicházíme ruku v ruce.
"Co se děje?" zeptala se první Viky.
"Rose už máme zpátky, teď musíte utéct, pryč ze země. Nejsme zas tak moc daleko od té jejich skrýše! Na to pamatuj! Hned jak se dají lovci dohromady začnou pátrat všude. Ty, Rose a Adrian musíte pryč." Obě dvě jsme koukali na Trishu a chvilku si to nechali projet hlavou.
"Jo asi máš pravdu Trish." Viky mě pustila a sedla si k Trishe, Hope a Brianovi a začali debatovat, kam by jsme mohli utéct. V rohu místnosti jsem zahlédla Adriana. Pokynula jsem hlavou, aby šel za mnou. Pod schodama jsem na něj počkala a byl tam o chvilku později než já.
"Co potřebuješ? Jsi v pořádku?"
"Jo, já jen.. můžeme si promluvit?"
"Jo jasný…" nasadil svůj cynický výraz a čekal až spustím.
"Tady ne… pojď nahoru." Tak jsem ho odtáhla nahoru. Sice čučel trošku překvapeně, ale nijak se nebránil.
Dodatky:
*Pro nás (mě a Lizz) už je všechno relativní a všechno ale absolutně všechno má náš úhel pohledu)
** Pardon, ale mě to hned připomnělo jeden vtip.
Vnouček přijde za dědečkem a ptá se ho: "Dědo? Proč tě mají všechny, ženy tak rády?"
Děda pokrčí rameny a lišácky si oblízne obočí.
J toť vše, domluvila jsem.. hauk J
 


Komentáře

1 VelííQ VelííQ | Web | 14. května 2011 v 20:54 | Reagovat

Joo Sebby..!! :-D V klidu... :D :) Pěkná, kapitola... :) Těším se na pokračování. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama