US - 46. kapitola

29. května 2011 v 20:25 | Lizz |  Upíří sestry
A víte co? Na PP kašlu. Na Prokletý taky. xD Zítra tu budou hasiči a konec... :D A tohle, co se sem chystám dát proboha ignorujte. xD Nebudu říkat za jakého stavu jsem to psala, ale je to kravina. xD Nicméně... :D Nějak se zabavit musím, ne? :D




"Musí to být daleko, ale zároveň rychle." podívám se na toho chytrolína a přikývnu. Své trefné odpovědi si nechám pro sebe, alespoň to mu dlužím. Jediné štěstí, že upírům není dovoleno červenat se. Byla bych rudá až na p…alci u nohy. Samozřejmě. Strašný na co hned nemyslíte.
"A co takhle prostě někam bodnout prstem do mapy?" prohlásím možná trošku otráveně. Jistě, je důležité zdekovat se. Ale co je na tom tentokrát tak divné? Proč by prostě nestačilo sednout na první vlak, co pojede kolem a sbohem, podivné město. Dělaly jsme to tak s Rose vždycky, tak kde je potom problém? "Zatím to fungovalo. Tohle poslední se sice nepovedlo, ale bylo to ve spěchu." Dodám ještě, když vidím ty jejich protažené obličeje. "Navíc Adrian říkal něco o příbuzných… a kde vlastně je?" A další dobrá otázka. Kde je Rose? No, nebudu po tom pátrat. Mohla bych se jít po nich podívat, ale věřím, že se nepozabíjejí a nerada bych je našla při něčem… Ehm. Radši zavrtím hlavou a podívám se po nich. Nevypadají nadšeně, ale co mohou mít proti? Adrianovi příbuzní jsou i naši příbuzní a bude to v poklidu. Teoreticky. Vždycky se totiž najde nějakej magor, co vás bude chtít mermomocí zabít. Ale aspoň to nebude Chris. A bude to dostatečně daleko od něj.
"Fajn. Kdy můžete jet?"
"Já prakticky ihned. Veškeré věci mám v pokoji v batohu." Ani jsem se je nenamáhala vybalovat. Ani nebylo kdy. Nebo dobře, vytáhla jsme pár knížek, ale není nic snadnějšího, než je naházet zpátky.
"Co Rose?"
"Nevím a teď bych tam nechodila." I kdyby s Adrianem jenom diskutovala - jsou věci u kterých být nemusím a stejně klidně spím.
"Fajn," zdálo se mi to nebo se usmál? Eh… Já ho snad pozvracím ještě jednou. Jo o tomhle jsem se ještě nezmiňovala? Nevím, co si Rose myslí, že jsme spolu dělali a ani to vědět nechci. Její výraz v tu chvíli vypadal opravdu vyděšeně. Až jsem se málem lekla i já, že jsem měla okno a něco mi uteklo. Ale to ne. To se mi nestává. Většinou. A tohle bych byla hodně naštvaná zapomenout.
Jak jsem se tam tak trochu opila a on mě pak smýkal domů, což si doufám pořádně užil, protože znova se k němu takhle nepřiblížím zase nějakou dobu. Brr. No, pak jsem požadovala boty a tak nějak celkově vyváděla kraviny. Jo, než zapomenu. Mám dojem, že jsem mu v jednu chvíli tvrdila, že jestli nepřidá, sežere nás klan masožravých veverek, který jsem naštvala odhozením lahve ve volné přírodě. Nepřidal a stejně žijeme. Zvláštní. No, to je jedno. Tenhle problém budu řešit jindy. Abych se dostala k tomu "děsivému tajemství, co spolu máme". Bu bu bu. Vůbec to není děsivé a ani tajné. Spíš trapné.
Jak mě tak táhl domů, žaludek mi udělal kotrmelec a já ho pozvracela. Když si vzpomenu na ten jeho výraz musím se jenom smát. Jo jo. Jak se říká: Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. A u tebe to, Briane, platí dvojnásobně.
"Měli byste jít taky. Lovci, speciálně Chris, to nenechají jen tak být. Budou hledat, dokud nenajdou někoho na kom by si vybili vztek a vy jste nejblíž." Ačkoliv mluvím v množném čísle celé je to směřované spíš na Trishu.
"Promyslím to." Sakra! Tohle jsme podělali. Neměli jsme ji do toho vůbec tahat.
"Mrzí mě to." Nic tím nespravím, ale…
Poslední dobou mám dojem, že víc věcí kazím. Jo, tati, ty mě teď vidět… Musel bys mi nafackovat. A ne zrovna málo. A mamka, to si radši ani nepředstavuji. Jenže kdyby žili bylo by to celé jiné, takže na tom vlastně nesejde.
"Není to tvoje vina."
Opravdu není? A kdo spískal tu větší část problémů? Navíc jsem nejstarší a měla bych mít rozum. Bohužel, seshora nebo zespoda mi nebylo přáno. Nebo alespoň ne tolik, kolik by mělo.
Heh, bude to znít divně, ale zajímalo by mě, co dělá Matt. Ale na tom nezáleží. Není na to čas. Možná jednou, až se tohle celé uklidní. Mohla bych se vydávat za svojí vlastní dceru nebo počkat jednu generaci. Ale kdoví, jak dlouho tam ti parchanti lovecký budou žít a jak dlouho bude na naší hlavu vypsaná odměna. Přece jenom na obyčejné a odporné pijavice jsme si dovolili dost.
Ale je to jejich problém. Také přesáhli meze. To město je totiž nějaké podivné. Už jen ten název. Ale na tom už jen málo sejde.
"Stejně… Je mi to líto. Jsi tu takovou dobu a teď… Neměli jsme tě do toho zatahovat."
"A co byste jinak dělali? Navíc, máš pravdu. Jsem tu až moc dlouho. Je na čase zvednout kotvy. Navíc, Adrianovi příbuzní jsou milí upíři." Něco, co je spojené s Adrianem umí být milé? Podívala jsem se po ostatních a neodpustila si skeptický úšklebek. Jo, to jistě.
"Dobře. Máme krev?" Napila bych se.
"V lednici."
"Díky."
Dojdu tam, naleju si skleničku, vylezu na půdu a posadím se na okno. A Bůh, pokud existuje, chraň toho, kdo na mne promluví. Pokud neexistuje, bude mít dotyčný sakra smůlu.
Ale nic se nedělo. Nevím, kolik času uteklo, jenom vím, že se venku mezitím setmělo a já pomalu upíjela krev. Nebylo kam spěchat. Pro jednou to byla příjemná změna.
Začaly se mi zavírat oči. V tak poklidném prostředí by se jeden ani nebál usnout.
"Nechceš si jít radši lehnout do postele?" u dveří stál Brian s tím jeho debilním úšklebkem. Hej! Kdy ten přišel?
"Jsi tam dlouho?" Ignoruju jeho otázku. Na co taky? Kdybych chtěla, už tam ležím, ne?
"Ani ne. Tak půl hodiny, možná celou."
"A baví tě to?" Opravdu nechápu, co na tom má. Stát a čumět jako debil na někoho, kdo civí podobně. Jo, děsná sranda.
"Je to… inspirující." Už-znova-ne. Já budu hodná.
"Fajn tak pokračuj, já když dovolíš, jdu odnést skleničku." Měla jsem v úmyslu kolem něj jen tak projít a naprosto ho ignorovat. Ale víte, jak to poslední dobou je s mými plány, že? Popravdě, nepamatuju si, že bych kdy měla až takhle mizerný období.
"Nezapomněla jsi na něco, Victorie?"
Otočila jsem se a hodila jsem po něm řádně zhnusený pohled. Moje celé jméno a ještě ten jeho výraz. Ble, slizák jeden. Sice dovede nejspíš být fajn, ale… Ne. Prostě ne.
"Nejsem si toho nijak vědoma." To jsem zvědavá, co z něj zase vypadne. Ale vlastně to ani nechci vědět. Je to starej perverzák a nic jiného. Tak nevím, který z těch dvou je hroší, jestli Adrian nebo Brian. Ale beztak Brian. S Adrianem si aspoň občas popovídám. A když si vezmu, že jsem ho jako malé dítě měla i ráda… Musela bych se vrátit v čase a svému mladšímu já dát pěstí.
"A co takhle děkuju?"
Najednou jsem si připadala strašně blbě. Zatracenej parchant. Jak to dělá, že si vždycky, kdy jsem s ním dýl než deset minut přijdu jako naprostý idiot ještě dalšího půl století? Měl by si to nechat patentovat. Projedu si rukou vlasy.
"Dobře, možná jsem přece jenom něco zapomněla." Pokusím se o úsměv. "Děkuju a promiň to…" Jak říct slušně poblití? Jak se vůbec někomu normálně omluvit za to, že jste ho pozvraceli? Bože! Za co? Až na ty vysáté a zabité jsem byla hodná! "No tamto…"
"V pořádku, pokud to nehodláš brzy opakovat." No, pokud se bude pokaždé tvářit tak dokonale… Jak to říkali? Strčit prsty do krku? Zrovna jsem dostala do žaludku čerstvou krev, takže by to i fungovalo, ale přece Trishe nezaneřádím půdu. Ne, to jí nemůžu udělat.
Máš štěstí, Briane. Ani nevíš jaké.
"Neboj, ale kdyby jo, dám ti vědět dopředu, aby ses na to psychicky připravil. Pokud je to všechno, šla bych odnést tu skleničku." Dřív, než zase něco udělám. Než tak jako náhodou spadne ze schodů, pak párkrát praští hlavou o zem, pak se rozeběhne a skočí proti zdi a já půjdu jen tak náhodou kolem. To by přece nebylo vůbec dobré.
"Jenom jedna věc. Co ti na mě pořád tak vadí?"
"Zkus hádat." A nechala jsem ho tam stát. Pardon, ale na tohle fakt nemám nervy. Ať si chlapec trápí hlavu.
 


Komentáře

1 The VelííQ The VelííQ | Web | 30. května 2011 v 9:31 | Reagovat

Ano, co jí na něm tolik vadí? :D :D  Eem... :D S těma veverkama.. :-D :-D Skvělá kapitola... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama