Blázni?

27. června 2011 v 12:36 | Lizz |  Jednorázovky
Eh... xDD Tohle je divné cosi, co jsem našla v jednom sešitě, který byl nejspíš nejdřív něco do školy a pak se to zvrhlo. xD Mimochodem, proč ve wordu nejsou jako ddělovače tornáda? To není fér! Sem by se mi to tak krásně hodilo. xD No nic.. Nevadí. xD
Dopředu si opět dovolím oznámit, že všechno je to z mého levého malíčku na pravé ruce a pokud se tam někdo poznává nebo jsem se nedej Jashin trefila i do jména, tak se omlouvám, ale fakt to nejste vy. xD



0.


Říká se, že blázni mají šťastný život. Že nám nic nechybí, protože máme svůj vlastní svět. Možná je to pravda, ale kdo vám s naprostou jistotou poví, co se druhým prohání hlavou? Nikdo. A kde vůbec leží hranice mezi bláznem a tím, kdo je v pořádku? Existuje něco takového vůbec?

1. - Radka

Ticho! Mlčte! Sklapněte! Přikrývala si uši a snažila se tak umlčet hlasy, které se jí vysmívaly a nesmírně se bavily jejím utrpením. Nepomáhalo to. Nedají se zahnat tak snadno.
Kolébala se ve snaze znovu ovládnout své myšlenky. Potřebovala se vzpamatovat. Nechtěla, aby ji někdo v tomhle stavu viděl. Připadala si šílená.

2. - Štěpán

Loudal se ulicí ke škole. Nechtělo se mu tam. Nenáviděl to. Ty lidi, stísněnost. Kolem něj projela tramvaj, ohlédl se za ní s prázdným pohledem. Jaké by to bylo pod ni skočit? Bolelo by to? Zabilo by ho to hned? Nebo bych mě smůlu a přežil? Možná by bylo účinnější mlátit hlavou do značky, dokud by neomdlel. Třeba by měl štěstí a už se neprobral. Nikdy.
Zavrtěl hlavou. Poslední dobou se až příliš často zaobíral vlastní smrtí. Připadala mu totiž jako jediné možné řešení všeho. Musel se zbláznit.

3. - Klára

Seděla v křesle a trochu s ním houpala. Hlavou jí vířilo spoustu myšlenek. Trochu vyděšeně pozorovala zeď. Proč se v ní otvírá černá díra? Proč jí obraz šumí a podlaha ujíždí? Proč má pocit, že vidí skřítky, víly, příšery a přízraky? Je snad cvok? Možná ano, ale proč si potom nepřijde ani trochu šťastná? Spíš jako by trvale žila v šeru. Svět ztratil barvy a zvuky se otupily. Tolik vytoužený únik od reality. Proč to nepomohlo tak, jak doufala? Možná by měla přestat ty knížky číst dřív než z nich dočista zcvokne. Ale nestalo se to už?

4. - Kamila

Pozorovala talíře plná jídla. Ještě před necelým měsícem by z toho byla nadšená. Ale teď ne. Při pohledu na takovou spoustu jídla se jí udělalo zle. A to ho naštěstí nemusela jíst. Už jenom z té myšlenky se jí zvedl žaludek. Byla vychrtlá, přímo podvyživená, ale ona to viděla jinak. Přišla si odporná, tlustá, zvrácená. Je snad blázen?


5. - Luděk

Usmíval se, zrovna cosi řešil se spolužákem a připadal si dobře. Přesto, kdykoliv mu pohled sjel k hodinám, zmocnila se ho jistá tíseň. Nechtěl domů. Nechtěl, ale musel. Byl to trochu začarovaný kruh. Počkal, než všichni ostatní odešli a až teprve pak se začal svlékat. Styděl se. Nechtěl, aby někdo viděl jizvy, které hyzdily jeho nohy a boky. Věděl, že to není dobré, ale pomáhalo mu to. Zbláznil se snad?

6.

Říká se, že blázen nikdy nepřizná, že je blázen. Znamená to, že pokud si uvědomujeme, že potřebujeme pomoc, jsme zdraví a vlastně na nic ani nemáme nárok? Není to trochu zvrácené? Ale co už… Svět je jeden velký paradox. Nejspíš si na to budeme muset zvyknout. Co nám zbyde jiného? Víme, že naše chování nebo vnímání není v pořádku, chtěli bychom pomoc dát i přijmout. Voláme, ale nikdo nás neslyší. Křičíme, ale svět je dokonale hluchý. Proč? Možná to bude tím, že řveme pouze uvnitř. Jenže promluvit nahlas je příliš těžké.


7.

Pozdě si okolí všimlo, že to sami nezvládáme. Příliš pozdě jim došlo, že ačkoliv se tváříme vesele, smějeme se, bavíme… Ne vždy se chováme tak, jak se cítíme. Přetvářka se stala naším druhým já. Ničili nás, ale zároveň i držela nad vodou. Uklidňovala nás, protože dokud jí lidé věřili naše "malá tajemství" byla v bezpečí. Alespoň pro ten krátký okamžik.
Nic nemůže zůstat utajeno věčně. Každá bublina jednou praskne. Chce se to jen nebát. Jenže to se často lépe řekne než udělá. Někdy jsou i ty nejprimitivnější věci strašně složité. A všechno jednou vyplave na povrch, nezávisle na naší vůli.


8.

Někteří z nás přežili. Jiní ne. Jenom by nás zajímalo, kdo měl větší štěstí? Ti, co se své choroby, svého problému zbavili, ale do smrti na sobě budou mít nálepku blázen? Nebo ti, co to vzdali? Těžko říct. Nikdo nemůže vědět, jak se mají, dokud neodejde za nimi. Zbyde jenom doufat, že jsou konečně šťastní. Že už je nikdo a nic netrápí. Jistě by si to zasloužili.
Jsme vám vděční za pomoc, kterou jste nám věnovali.
Proklínáme vás za to, že jste nás zničili.
I když máme problém jsme pořád jenom lidé. Obyčejní. Jako zbytek světa. Co na tom, že někdo z nás má v hlavě víc osob? Záleží snad na tom, že jiný má chvíle kdy se neovládá a další se prostě jenom neumí vyjádřit tak, aby ho zbytek světa pochopil?
To přece není naše chyba. A nejsme to my. Proč to skoro nikdo nechápe?
 


Komentáře

1 Neriah Neriah | Web | 27. června 2011 v 13:56 | Reagovat

Chce se to jen nebát...
To se opravdu lehko řekne.
A říkají to jen ti, co nechápou. Co nikdy nic podobného nezažili. Protože pak by mluvili jinak.
A ti, co nahlas křičí, stejně nejsou vyslyšeni.

Dneska mám zas pesimistickou náladu :D
Jinak... Povídka povedená. :D

2 Nelíí Nelíí | Web | 27. června 2011 v 17:50 | Reagovat

To už jsem četla :D takže nikdo není normální... :D protože normální je relativní slovo. :D a taky se toto slovo dnes už používá skoro až hanlově :D takže ne! nikdo není normální :D prostě se s tim všici smiřte :D

3 Beleatrix Beleatrix | Web | 31. července 2011 v 20:50 | Reagovat

Povedené.. ;) A máš pěkný blog.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama