PP - 46. kapitola - 1. část

14. června 2011 v 10:58 | Lizz |  Ples příšer
Zdravím! xD
Je to trapný, ale tahle ehm věc se mi trochu protáhla. xD Moje písmo se smrsklo natolik, že jedna kostičkovaná A5 mého písma je jedna wordová A4. xD Opravdu trapné. xD Staré dobré časy, kdy stránka v sešitě bylo půl ve wordu. xD Pápá, krásné časy.. xDD



A nebo taky ne, co jsem tak vyrozuměla. U oběda budeme mít zase návštěvu. Jenom by mě zajímalo, jak dlouho bude Alexovi trvat, než mu dojde, je ten trouba Bill je jeho táta. Brácha je totiž sice možná malej, ale rozhodně ne blbej. No, to ale každopádně není můj problém. nebo rozhodně nejde o nic, co bych měla nějak zvlášť řešit. Ostatně bude lepší, když do toho nebudu strkat nos a ono se to časem nějak vyvrbí. Ostatně jako vždycky. Zazvonil zvonek. Hm, o co, že vím, kdo to je.
"Adri? Dojdeš otevřít?" Ok. Takže se mi evidentně jen tak nevyhnu. Jenom, aby nedošlo k nějakému nedorozumění - nic zvlášť proti němu nemám. Jen prostě… No, to je radši jedno.
"Jasně," zvedla jsem se, sešla dolů a otevřela. "Ahoj, pojď dál." Prohodila jsem jen tak, aby se neřeklo, připojila úsměv a ukázala mu záda. No co? Měla jsem dojít otevřít. Ne se s ním vybavovat. Navíc… Stoprocentně bude lepší, když budu mlčet a budu někde hezky zalezlá. Rozhodně nestojím o to, složit se před ním.cosi zabručel zpátky na pozdrav. Evidentně taky o pozornost z mojí strany nestál. To je jen dobře.
"Mamka je v kuchyni, bratr v pokojíku." oznámila jsem ještě a radši se vzdálila. Přece jenom, on opravdu nepatří mezi ty lidi, bez kterých nemůžu vydržet. To spíš naopak.
"Kdo to byl??" vykoukl zvědavě Alex. Upřímně… Divím se, že taky neletěl hned dolů.
"Bill." I mě samotné to znělo poněkud otráveně. Ale co už. Nečekala jsem na jeho odpověď a zapadla hezky zpátky do pokoje.
Snažila jsem se nemyslet na to, co mě čeká a nemine. Jenže to se mi spíš nedařilo. Stín. Odvěký a všudypřítomný strašák mojí maličkosti. Popravdě řečeno, není mi zrovna jasné, proč mě musí ctít svou přítomností o slunovratu a Vánocích. Proč si to datum nemůže vybrat jenom jedno? Protože zrovna jeho opravdu nemusím vidět každý druhý den.
Buďto se nám rozbil zvonek a nebo se lidé zbláznili a mají nutkavou potřebu k nám lézt v tu nejméně vhodnou chvíli.
"Adri?" Ne. Nikam nejde.
"Alexi?!" přece se nebudu namáhat. Navíc jemu trocha pohybu navíc taky neuškodí. A já už dole byla. Střídání stráží.
"Co je?! Hm, tak to mi asi taky neprojde. Nezní zrovna nadšeně.
"Zvonek. Skoč tam, prosím." Musím si hrozně rychle vymyslet nějakou životně důležitou a stoprocentně nedoložitelnou práci. Co by to tak asi mohlo být? Hm? Zrovna mě nic tak akutního nenapadá. Na druhou stranu… Nevidí mě. A co oči nevidí, srdce nebolí. Což je sice pomoct, ale to taky neví. Samé dobré zprávy dneska.
"Hm," ozvalo se otráveně. Hm? To bude asi souhlas, co? Juchůů! No, i když… Z těhle čtyř stěn začínám pomalu chytat depku. Nicméně pořád to ještě není tak kritické jako minule, kdy jsem se lekala pomalu i svého stínu. Ha ha. Teda ne, že teď by mě to v tom kousku mozku nežralo, jenže… Prostě nemám náladu na nějakou větší depresi. Prostě… Já nevím. Jenom doufám, že si Stín nevybere nějakou vysoce nevhodnou dobu. Ne, že by v tom nebyl expert. Loni se mu to povedlo během večeře. To bylo strašně milý. Já polomrtvá hrůzou a pak málem i úplně. Protože snažit se v tom stavu cokoliv pozřít je krajně nebezpečné. No, nevadí. Možná bych si mohla vzít knížku a nějak zvlášť to prozatím radši neř- Uááá! Tfuj! Jsem se lekla. Aby bylo jasno, v kapse mi začal vibrovat telefon. Strašně nepříjemném pocit. Obzvlášť, když se to opakovalo. Takže to evidentně SMSka s přáním nebude. Škoda.
"Prosím?" zvedla jsem telefon, aniž bych se podívala na displej. Jenom pro jistotu, co kdyby to bylo strašidlo nebo něco podobně nebezpečného a chtělo mě to sežrat? Když mohla Samara vylézat z televize, tak proč by nemohlo něco jiného vylézt z telefonního displeje? Obrazovka jako obrazovka, no ne? Akorát velikostně se trochu liší. Jinak je to píchni jak řízni.
"Ahoj, Adriano." ozvalo se škodolibě ze sluchátka. Ale upřímně… V tu chvíli mi bylo naprosto jedno, jestli mi řekl tím celým příšerným jménem. Oddálila jsem telefon od ucha, ale tam mi nápis jen potvrdil to, co jsem dávno věděla. Takže…Ten pocit tehdy byl opravdu jenom paranoia.
"Vítej zpátky, elfíku." Nemohla jsem si odpustit trochu kousavé uvítání. To má za to jeho super rozloučení. Nejradši bych ho kremovala ještě teď, když si na to vzpomenu.
"Koukám, že je vše při starém." No, ještě aby ne. Ono zase měsíc není tak dlouhá doba. Jenže i za ten měsíc se stane spousta věcí.
"Ještě řekni, žeš čekal něco jiného," zašklebila jsem se. Musel by se pořádně praštit do hlavy, aby si mohl myslet něco jiného. Na druhou stranu zůstává otázkou, jak moc u těch špičatouchých pošuků zecvokatěl.
"Nečekal, neboj." Ok. Takže hlavu má evidentně v pořádku. Do určité míry. "Mimochodem, dneska tě asi nemáme čekat, co?" Chytrej. Takže tam ani nezblbnul. Zvláštní. Já být měsíc mimo školu, tak budu nejspíš naprosto k nepoužití. Jenže mě taky není to, co jemu. Třeba se to i časem nějak vyrovnává. Pokud ovšem jeden netrpí stařeckou demencí nebo něčím podobným.
"No, to asi ne. Vzhledem k tomu, že si tu hrajeme na rodinu a chodit dneska po ulici není zrovna nejlepší nápad." Víme, jak to dopadlo minule, když jsem byla ve špatný čas na špatném místě. Je sice fakt, že jsem aspoň potkala tady kamaráda elfa, ale kdyby tam nebyl mohla bych mít celkem solidní problém.
"Hm? Mám dojem, že teď tě tak docela nechápu." No ještě aby jo. Přece jenom… Za ten měsíc se toho semlelo opravdu dost.
"To neřeš, radši." Nemusí vědět všechno. Stejně se to dozví. Tady se totiž nemá nejmenší šanci něco utajit. "Jo, jen aby se neřeklo… Nemám tušení, jestli se u kla… ehm chci říct u vás slaví Vánoce, ale každopádně šťastné a veselé." Ach, mozku. Sklapni! A nech si ty svý kousavý a pitomý poznámky na jindy. Díky.
"Děkuju. Tobě také." A kruci. Nejspíš se nakazil nějakou trochou zdvořilosti. Hm, měla bych si z něj vzít příklad, že? Problém je v tom, že jsou slova u kterých si ani neumím představit, že bych je mohla kdy vypustit z pusy. "Všechno v pořádku? Žádné požáry?" Ha ha… Nejspíš jako dokonalá ironie osudu k téhle otázce bylo tetelení vzduchu na druhé straně pokoje, které znamenalo jen jedno. Vítej zpátky v noční můře. I když takovýho Freddieho bych teď brala všema deseti. Ten aspoň přijde jenom jednou a je klid. Jojo, Noční můra z Elm street.
"Jo, hele… Musím končit. Měj se." A típla jsem mu to. Podle mého skromného odhadu mi víc, jak pět vteřin nezbývá. I tak je to dost na to, aby se mi udělalo špatně. Hodně špatně. Jen tak mezi řečí…Můj odhad byl špatný. Ty sekundy byly tři. Nejspíš jsem na něj musela koukat dost vyděšeně.
Ať je pryč! Prosím. To si ho ta zatracená mumie nemůže nechat zavřeného v hrobě, když už ví, o koho jde?! Nebo v tom je taky nějaký háček?!
A přehlídka příšerností mohla začít.
Když zmizel sedělo na posteli klubíčko nervů a vedle moje depresí se užírající maličkost. Každopádně už to mám za sebou. A na další měsíc klid, stejně jako zbytek dne Výborně. Takže snad… Zatřásla jsem hlavou. Nemá cenu se tím teď zabývat. Chci čokoládu. Spoustu čokolády. Je totiž výborná na nervy a traumata. Ještě, že jí na stromečku visí tolik. Docela by mě zajímalo, kolik jí tam zbude po mém náletu. Hlavně nenápadně. Nebo si mě ještě někdo všimne a bude se chtít přidat. A všechno by mi to snědl. Nebo tedy spíš všechno poživatelné.
Hm… Dobrá čokoláda… Moc dobrá. Seděla jsem v tureckém sedu vedle stromku a nenápadně ho ožírala. * Hm… Podívala jsem se po cukroví na stole. To taky nevypadá špatně. Navíc z gauče můžu zkusit televizi a pohádky. Miluju Vánoce. Eh… Teď mě tak napadá, že nemám dárek pro elfa. Hm, smůla. Jak já měla vědět, že dorazí? A ještě to bude mít takhle dokonale načasovaný. Holt dostane dáreček poněkud se zpožděním. Kvůli tomu se svět nezboří. Jo, tohle bude totiž ukázkově proflákaném den. Něco takového se opravdu jen tak nevidí. Ale jsou prázdniny. Tak co. Jednou za čas je snad dovolené nedělat naprosto nic. Jen se válet a cpát.
***
"Kdy pojedem k babi?"zeptala jsem se zvědavě. Ačkoliv měla být původně u nás, nakonec z toho, z pro mě nepochopitelných důvodů, sešlo.** Škoda.
"Zítra po obědě. Proč?" Když řeknu jen tak, asi nebude moc nadšená, co? Jenže co jiného na to říct, když doopravdy jiný důvod nemám? A proč to tu vůbec řeším, co mi na to odpoví? Poslední dobou nějak moc přemýšlím nad naprostýma zbytečnostma.
"Jen tak. Abych věděla co, kdy a tak…" Ne, že bych měla nějaké spešl plány. Přeci jenom jsou prázdniny, ale mohla bych třeba zaskočit ke Stevensovým. Tam jsem už nebyla… No, jak je týden dlouhej. A to doslova. Tak mě teď napadá… Proč bych měla až do večera sedět doma? To bych tu pošla nudou. "Jdu ven. Vrátím se včas. Zatím." Vzala jsem bundu a vypadla z baráku. Tak… Pro teď jsem výslechu utekla. A až se vrátím, tak bych to mohla nějak třeba zakecat. Možná.
O něco později jsem zvonila na zvonek. Ty budou nadšení, že mě vidí. Chudáci.
"Buďto jsem se zbláznil a mám halucinace a nebo tu fakt stojíš?"
"Proč mě každém považuje za halušky? Napřed Jack, teď ty… Kdo to bude příště?" To je to doopravdy až tak k neuvěření, že chodím po světě a občas u někoho zazvoním?
"Promiň. Já jenom…Neříkala jsi, že nepřijdeš?"
"Jo, ale doma už mi to začínalo lézt krkem a procházku horrorlandem už mám za sebou. Můžu dál nebo budeme debatovat mezi dveřmi? Protože ačkoliv to tak možná nevypadá, tady je celkem zima a já bych to jen nerada odležela. Obzvlášť, když jsou prázdniny. To by byla extrémní nuda. Za současného stavu věcí dvojitá."
"Ralfíku?" Morgan? "Co tam tak dlouho beseduješ?" No fakt je to ona. Kde se tam vzala?
"Hned jsem tam." Křikl zpátky do domu a otočil se na mě.
"Jo, je mi to jasný. Jdu nevhod. Tak já přijdu někdy jindy." Otočila jsem se k odchodu. Ostatně nemusím být u všeho, ne?
"Ne, to je v pořádku. Klidně pojď dál. Stejně musíme pár věcí probrat." To nezní dobře. Že já sem vůbec lezla. Jenže koho by napadlo, že tu bude Morgan, že? No někoho možná ano, ale mě tedy ani omylem. I když… Možná jsem měla předpokládat, že když se vrátil elfík, přitáhne i ta příšera z podsvětí. Ať tak nebo tak, já to nepředpokládala a nijak jsem z toho zjištění nebyla ani nadšená.
"Nányë alassëa omentilvalen, sestřičko." Co to mele? Teda něco mi to říká. Pravděpodobně to bude jedna z těch frází, co se do mě snažil narvat Simon, ale já si je za boha nebyla schopna zapamatovat. Za to jednu jsem si pamatovala dokonale. Možná proto, že jsem byla nucena opakovat ji tak často až to ani hezké nebylo.
"Ma quentelyë?" V překladu: Co jsi to říkala? Protože z toho, co žvanila jsem jí nerozuměla ani ň. Tedy ne, že by tam nějaké bylo, ale víte, jak jsem to myslela.
"Teda řekla bych, že za měsíc toho budeš umět víc." zavrtěla hlavou a okázale ignorovala mojí otázku. Hej! Ale mě to fakt zajímá!
"Co to říkala?" otočila jsem se na Rafaela, ale ani ten nevypadal, že by mi chtělo odpovědět. Zmetek. A jestli mi řekne, ať si zkusím vzpomenout, nakopnu ho. Nebo ho opeču dozlatova? Hm… Co by bylo lákavější? Pomalá a mučivá kremace. Jeho vlasy počínaje. Muhaha…Ale ne. Kdo by měl ten smrad čichat? Mimochodem… Jak vlastně smrdí upálenej elf? Stejně jako člověk? Nejspíš asi jo… Myslím, ale ještě to nevím. Ne jistě. Elfa jsem doopravdy ještě neupalovala… No, když nad tím tak přemýšlím, tak ani člověka ne. Chyba" Zkusit se má všechno. Lidičky, bojte se. Třeste se. Magor se zbláznil!
"To bys už měla vědět." ušklíbl se jenom. "Zkus zavzpomínat na pozdravy." Ha ha ha. Z pozdravu si pamatuju maximálně tak namárië, což je pitomost už jenom kvůli tomu významu - nashledanou - a nebo mára rë - dobrý den. A tím moje znalosti končí. Docela smutné, že? Když ten jazyk je divnej. No, chápete, že mají jako nadávku: "Jdi políbit orka."? Jako… Ne. Tohle mi hlava doopravdy nepobírá. Kde jsou naši staří dobří idioti. Pche, líbat orka. Děkuju, nechci. Ovšem je fakt, že víc než tohle mě pobavilo… No, to je radši jedno. Prostě ty lekce se Simonem mě jenom utvrdili v tom, že elfové jsou pošuci. A nikdo mi to nerozmluví.
"Měla, ale nevím." Protože opravdu nejsem chodící slovník. S tím by se měl smířit. Pamatuju si leda ptákoviny. Tak mě napadá. Víte, jak oni poví, že jste úplně tupí? Cárlya ná ronta. Tvá hlava je prázdná. Pche. Asi jim budu nadávat po našem. Přece jenom idiot je kratší. A mám větším šanci, že to nebudou znát. Co z toho plyne? Možná se dožiju i toho, že se dozvím, co jsem vlastně udělala. "Takže co to bylo?" nasadila jsem andělský výraz. Já nic já… No, to by bylo na delší dobu.
"To je jedno. Teď stejně musíme probrat jiné věci." Vcelku zajímavý pohled na Morgan. Ok, dneska mi uniklo co? Za tu chviličku, co tu jsem to přece nic být nemohlo, ne? "Takže nějaký pozdrav můžeme nechat klidně být." Přistihla jsem se, že mu to odkývávám. Ale proč? Hej! Já fakt chci vědět, co to znamená. I když… Fakt, že je to pozdrav by mi k spokojenosti nejspíš měl stačit, co?
"Fajn, takže co je za problém teď?" sedla jsem si do tureckého sedu do mého křesla. Samozřejmě, že není moje, ale poslední dobou jsem v něm sedávala relativně často s v duchu si ho tak trochu přivlastnila. "Hele… Proč se oba tváříte jak na pohřbu? Tady u Mi- Morgan bych to chápala, ale… Moc melu, že?" A radši jsem sklapla. Někdy se mlčet vyplatí podstatně víc, než kecat nesmysly. A u mě to platí dvojnásob. Snad už jen proto, že v plácání pitomin jsem expert. I když to tak poslední dobou moc nevypadalo. Jenže oni oba dál mluvili a mě to deptalo. "Hele, nechcete těch vašich myšlenkových rozhovorů nechat a říct mi to taky?" plácla jsem, protože jsem si vzpomněla na jednu knížku, kde byla dost podobná situace. Dva se vykecávali telepaticky a třetí byl mimo. Hádejte, kdo jsem v té rovnici já. Vsadím se, že ani moc pokusů nebudete potřebovat. Ano, správně. Samozřejmě ten - no dobře, ta - třetí.
"Hele, neříkal jsi takhle náhodou, že telepatie se jí netýká?" podívala se poněkud zmateně. Mumie. Moment… Já a telepatie? A na to přišla jako jak? Taková pitomost. By mě zajímalo, kde to zase vyhrabala. Leda, že bych se trefila? Hm…Pitomost. To by totiž znamenalo, že jeden z nich umí číst myšlenky a já bych byla v háji. Teď jenom kdo to je. Prosím, ať je to Zombice. Bylo by to… No, ne dobrý, ale lepší. Podstatně.
"Taky že ne. Prostě má jen dobrý odhad. To je celé." Takže… Doslova jsem cítila, jak blednu. Tohle ne! Prosím, jo už zase, řekněte mi někdo, že jsem se celou dobu nekamarádila s telepatem. Moje myšlenky jsou moje věc a veřejně jsou naprosto nepřístupné. Tázavě jsem se na něj podívala.
"Řekni mi, že si ze mě děláš srandu a neumíš číst myšlenky." Tralala… Já jsem neviditelná. A teoreticky nejspíš už i mrtvá. Mlčel. Hele, tohle fakt není legrace.
"Tys jí to neřekl? Řekni mi, Rafaeli, co ona o tobě vlastně ví? Kromě jména a faktu, že máš špičatý uši a zabiješ jí." Tak zrovna tohle opravdu vytahovat nemusela.
"Nepotřebuje to vědět." Hm? Co mi kdo zase nechce říct? Už mě to unavuje. Proč jednou prostě neudělají změnu a neřeknou mi to? To je to tak těžké?
"Ale možná by chtěla, že, sestřičko?"
"Jo."
"Ne."
Promluvili jsme ve stejnou chvíli. Hele! Ona se ptala mě. Tak ať si tu odpověď laskavě nechá pro někoho jiného na někdy jindy. Ano? Děkuji.
"Jo." zopakovala jsem klidně. Možná už jenom proto, abych ho aspoň trochu vytočila. Ale zase ne moc. Rozhodně ne tak, jako posledně. Heh, to byla taky správná katastrofa.
"Nechceš. Navíc je to moje věc a ani jedné z vás do toho nic není." probodl Morgan pohledem. Minutku. On jí kouká do očí. Takže taky viděl…? Nejspíš. Bylo by to jen logické. Nebo snad existuje ještě jiná možnost, jak se Morgan beztrestně dívat do očí? Nevím… Nějak si už ničím nejsem jistá. A to dokonce ani u toho, co jsem kdysi brala jako samozřejmost. Holt se věci mění. A nejenom ony. I lidé plus ty ostatní člověku podobné abnormální stvoření, co mi prostě odmítají dát pokoj.
"Myslím, že vím sama dobře, co chci a co ne. Ale pokud mi podle toho do toho nic není, beru to." Jenom mě celkem deptá, že Morgan to ví. Ale tak to překousnu. Koneckonců­ Stačí jen počkat než se přeřekne. Což by nemělo trvat zas až tak dlouho. Známe její prořízlou pusu.
"Ne, to opravdu není. K té telepatii asi tolik- Není to tak jednoduché, jako v tom, co čteš. Nebo aspoň tenhle druh ne. Takže opravdu nemám ponětí, co se ti zrovna honí hlavou, pokud tě to uklidní." Jé! Uf! Můžu tancovat? Lítat? Zpívat? Juchat? Nebo dělat něco podobně nesmyslného? Jestli tě to uklidní? To je slabé slovo. Právě teď mi ze srdce spadla minimálně naše galaxie.
"Jo, díky. A co teda musíme probrat?" Ať se vrátíme k tématu. Přece jenom ty zbytečné řeči okolo jsou unavující a stresující. A já jich velkou část nepobírám. Teď jenom jestli být vděčná nebo nadávat.
"Dobrý nápad. Takže­ důvod, proč jsem musel, vlastně my oba museli pryč necháme stranou. Teď jde o to, že čas se nám krátí a ty jsi na tom dost bídně, co se táče jazyka, což by mohl být docela problém." Bla, bla, bla. Jestli tohle mělo mít nějaký dramatický efekt… Naprosto se to minulo účinkem. "Máš čas do letních prázdnin naučit se ty nejpodstatnější věci a pak přijde ta, pro tebe, zlá část." Do kterých prázdnin? To jako jenom půl roku? Ale… To přece… Ale jde. Ach jo. Takže neuvidím ty elfí domečky zapadané sněhem? Škoda. Bylo by to fajn.
"Jak moc zlá?" zeptala jsem se tak trochu nervózně a už dopředu mi bylo jasné, že bych to klidně přežila i bez odpovědi. Ta mi ostatně nijak nepomůže.
"To se ještě právě neví." No super. Hlavně, že donedávna ještě vypadal, že má docela jasnou představu. Jenže teď se to změnilo. Copak se asi semlelo? Jo, toť otázka.
"Jak to, že ne?" To je přece nesmysl, aby neměl vůbec žádnou představu. Nebo třeba jen hloupý nápad- Vsadím se, že za tu dobu, co lítá po světě pár podobných průšvihů musel zažít. Nebo ne? Každopádně z toho nevypadá zrovna dvakrát nadšeně.
"Protože mu do toho nic není," odvětila s klidem Morgan. Nic mu do toho není? Tak co to… Proč ho mám v tom případě… No, to je jedno. Radši. Poslední dobou ze mě totiž padají takové perly…
"Ale to neřeš. Co takhle radši vysvětlit, cos tu ten měsíc dělala, když ani pozdravit neumíš?" A koukám, že někdo se vůbec nezměnil. I když u ní mě to ani nepřekvapuje. Spíš bych se divila, kdyby to bylo jinak.
"Promiň, ale nejsem geniální. Opravdu se nezvládám naučit kompletně celý jazyk za čtyři odpoledne!" Mohou být rádi, že si pamatuju vůbec něco. Například ty životně důležité věci. Jenom by mě zajímalo… No nic. Radši nic.
"Ty to pořád bereš jako hru, ale ona není. Už dávno ne." Dřív bych řekla, že to znělo děsivě. Dneska mi to tak ani nepřišlo.
"Ale to já přece vím. Jenže mi prostě v hlavě uvízly jiné věci než by nejspíš měly!" Heh, to je skoro jako bych se štěkala s pří- Ha, moment. Ona to vlastně je příbuzná. Tak nic. To je moc. A čeho je moc, toho je příliš. "Jdu domů. Tohle stejně nikam nevede." Akorát zas někoho vytočím a co pak? Naštvaného nechci vidět ani jednoho z nich. Pak totiž vypadají tak trochu víc… No, hlavní roli v hororu by dostali. Jako ti, co mají zabíjet, samozřejmě. Protože pardon, ale představa Morgan nebo Rafaela jak sedí někde zhroucení s tričkem od krve, nervy na pochodu a volají o pomoc v domnění, že tak zůstanou naživu je absurdní. Vždyť před nimi by ta příšera utekla! Tedy pokud by měla pud sebezáchovy a byla přinejmenším průměrně inteligentní. O čemž občas u některých těch zrůdiček občas pochybuji. Docela hodně. P5ece jenom… Povraždí to celou partu pitomých středoškoláků,, ale jeden nebo dva jim stejně vždycky zdrhnou a to jenom proto, aby mohli ve výsledku chudáčka malou nestvůru, co za to ani kolikrát nemohla - nemají tam lézt! - zabili. Ale to jsem zase trochu odbočila, co? Ale tentokrát opravdu jen minimálně.
"Nechte toho, obě dvě." ozval se podrážděně. "Co tedy už umíš?" otočil se na mě. Jejda.
"Zdá se, že má nadání na urážky všeho druhu," ozvalo se ode dveří. Podvědomě jsem se za hlasem otočila, i když jsem věděla, kdo to je. Simon. "Urážky a taky zcela neškodné věty." Nějak zapomněl dodat, že ty ale po vyslovení většinou vyzní úplně jinak, než měly. "Co se titulů a pozdravů týče je dokonale mimo." Hm, stejně je to otrava. A když už je řeč o tom, kdo je nebo není mimo…
"To mi připomíná, že mi dlužíš odpověď, Simone. Ten zásek tehdy?" Ani nevím, kdy jsem mu začala tykat. Každopádně proti tomu nic nenamítal, ale teď zaručeně bude.
"Zkus to jinak a já o tom budu přemýšlet."
"Fajn, nech si to pro sebe." pokrčila jsem rameny. Bylo by fajn to vědět, ale zrovna teď nemám náladu na bezvýrazovou a odporně zdvořilou konverzaci. "Stejně se to jednou dozvím." Jak to vím? Netuším. Prostě takový hodně otravný pocit.
"Zásek?" zopakoval Rafael zvědavě. Nechápu, čemu na tom nerozuměl. Zas tak nepochopitelné, to taky nebylo, ne? Aspoň mě teda přišlo, že jsme se vyjádřila vcelku jasně a srozumitelně.
"O nic nešlo," ujistil ho Simon na můj vkus možná až moc rychle. Už jenom z toho důvodu bych mu nevěřila. Rafael se na něj podíval podobně nevěřícně. "Vysvětlím ti to později. Nenamáhej se."
"Hele! A jak to, že jemu to řekneš?!" vyjekla jsem ihned. To není fér. Já to tu z něj jakou dobu tahám a nevím nic a elfík jenom přijde, nahodí zmatenej kukuč a on mu to vysvětlí? Ts. Asi se půjdu urazit. A začnu hlavou.
"Tohle vědět nepotřebuješ." ujistil mě už asi po miliontý Simon. Už jenom z toho důvodu jsem to vědět prostě chtěla. A navíc, co on ví o tom, co já potřebuju nebo ne? Kdyby tak věděl, jak to ve mně hlodá.
"Ale-"
"Nech to být, Adriano." skočil mi Rafael do řeči. Za tu Adrianu bych mu nejraději zakroutila krkem. Až tu ale nebude takových… ehm lidí. Do vězení za vraždu se mi totiž opravdu nechce. Opravdu má víc štěstí než rozumu.
"Ale-" zkusila jsem to znova.
"Prostě to neřeš." Zdá se mi to nebo je dneska nějakej nervní? Docela ráda bych věděla proč. Jenže už teď je mi jasné, že až mi to někdo vykváká, nebude se mi to zrovna dvakrát líbit. Pro dnešek dám zatím pokoj, ale to bude tak celé, co jsem ochotna slíbit a dodržet. Proč mám dojem, že se jim to nebude líbit?
"Nenapravitelná. Už tě někdy napadlo, že nemusíš vědět všechno?" Ehm, dejte mi chvilku, abych si to mohla promyslet. Nebo aspoň předstírat, že nad tím dumám.
"Ne." Teď sice lžu, ale koho to zajímá? Pokud to k něčemu bude…Jenom zavrtěl hlavou a prohlásil cosi v jeho mateřštině. Co? Jo, to bych taky ráda věděla. Nicméně neznělo to vůbec pozitivně. Morgan se pobaveně ušklíbla. Ptát se, co řekl by asi nebyl nejlepší nápad, že? Navíc, fakt nemusím mít a vědět všechno. I když by to mohlo být celkem fajn.
"Urážky jsi říkal? No, tak to máme problém a parádní skluz." Skluz? Proč? Asi jsem zase maličko mimo. Ale fakt jenom minimálně.
"No nic. Tady to k ničemu nevede. Ještě se uvidíme." konstatovala Morgan a zmizela. Fajn, mrtvola je pryč. Co dál?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama