PP - 46. kapitola - 2. část

14. června 2011 v 10:59 | Lizz |  Ples příšer
Je to trapný. xD O nějakejch 1689 znaků se mi to tam nevešlo. xD Aach jo.xD



"Fajn. Jak moc chvátáš domů?" Dost pitomá otázka. Nepřijde vám? Mě tedy jo a to tak, že hodně. Kdybych chvátala domů. Nelezu sem. Už dopředu mi bylo jasné, že se to tu protáhne.
"Na večeři, abych byla zpátky a bude spokojenost na všech stranách." Teda možná. Věříte tomu, že ačkoliv mě zde nejspíš čeká další extra úmorná chvilka strávená nad elfštinou, vůbec mi to nevadí a nechce se mi odtud? Možná to zní divně, ale je to tak. Holt nemám náladu pozorovat celý den Billův obličej a to, co dělá s ostatními. No, radši nekomentovat.
"Výborně, takže z pozdravů si pamatuješ co?" Hm, dobrá otázka. Moment, tak co mi v té mé děravé hlavě zůstalo? Heh, ten jeden zněl vtipně, ale za boha si nevzpomenu, co to bylo. ALe tak dobrý den bych snad zvládnout mohla. Jak jen to bylo?
"Uhm… Mára rë, že je den, arin večer a undómë ráno… Teda ne, kecám. Opačně. Arin ráno a undómë večer." Chvíli jsem zapřemýšlela. Oi yétanyel nányë alasseä. Což teda mezi námi mi přijde tak zdvořilý, až bych to vzala jako urážku. No, to je asi tak vše." Moc toho není, co? Ale tak do začátku to prostě musí stačit. Nebo bych si u elfů mohla hrát na němou. Jo, to bude možná bezpečnější.
"Dobře- To by ze začátku mohlo stačit, ale ideální to není." Jako bych to neříkala a nevěděla sama až moc dobře. Jenže prostě… "Co dál si pamatuješ?" odvykládala jsem mu seznam urážek, pár zdvořilostních frází, ano, ne, nějaké ty úchylárny, děkuji, dny v týdnu, plus pár dalších nesmyslů, na které jsem si zrovna vzpomněla a za jejíchž správnost bych do ohně nestrčila ani milimetr vlasu. No, co si budeme nalhávat. Nebylo toho moc. A on vypadal, že čekal něco víc. Smůla. Nejsem génius a nikdy jsem to o sobě ani netvrdila. Aspoň si toho tedy nejsem vědoma.
"…je mi jasný, že toho je žalostně málo a rozhodně to nestačí na to, abych přežila setkání byť s jediným elfem kromě tebe bez toho, abych ho urazila a on mě následně zadupal do země dostatečně hluboko na to, abych se už nikdy nevyhrabala ven. Jenže to prostě nezvládám. Snažím se, ale nejde to. Smiř se s tím." dodala jsem ještě po výčtu mých minimálních znalostí s málem zauzlovaným jazykem. Který trotl tohle vymýšlel? Je jenom v jeho zájmu, aby už ležel pod zemí. Jinak ho totiž plánuju zabít. Tak trochu se pousmál. Už nevypadal tak nervózně jako prve. To je dobře. Nevím proč, ale je to moc dobře.
"Simone, máš papír a propisku?" podíval se na "jeho otce" a ten zmizel za dveřmi. "Abecedu tě předpokládám neučil, takže ti to napíšu normální latinkou. Jen tak mimochodem, jedna středa je málo. Nestačí to. Bylo by dobře, kdybys sem mohla docházet víckrát týdně. Kdyby by ti to vyhovovalo?" Víckrát? Za co?
"No… Mě je to vcelku šumák. Hele…Já vím, že jsem řekla, že to nechám být, ale… Jednou jsem tu byla a Simon byl docela dlouhou dobu mimo. Naprosto na nic nereagoval. Co to s ním je? Chci říct… Není nějak nemocný nebo něco na ten způsob, že ne?"
Pousmál se a odpověděl: "Ne. Neboj, je naprosto zdravý. Dokonale. A čím míň budeš vědět, tím líp pro tebe. Věř mi, prosím." Na chvíli se tvářil pochmurně. Ups, že já zase něco nakousla? To jsem nechtěla.
"Tady máš ten papír. Mimochodem, Adri? Máš se stavit u Nathaly." přikývla jsem, zvedla se a jako už tradičně zamířila do kuchyně.
"Posaď se a začni. Jenom domyju nádobí a hned se ti budu věnovat." zazubila se na mě a otočila se zpátky ke dřezu. Fajn, takže položit ruku na stůl, soustředit se a hlavně ne- Zarazila jsem se. Moment, tohle… Já znám! Ale odkud? Aby bylo jasné… Nathaly si začala cosi zpívat tou jejich hatmatilkou. Divné bylo, že jsem už dopředu věděl,a co bude zpívat za chvíli. Nedalo mi to a přidala sem se k ní. Zprvu váhavě a pak jistěji. Překvapeně se na mě otočila, ale nepřestala. Hele, nechcete mi někdo vysvětlit, jak je možný, že nejsem schopná zapamatovat si pár pitomých pozdravů, ale písnička mi problém nedělá? Divný je, že jí neznám. Nemůžu. Kde bych se totiž asi tak já mohla dostat k něčemu takovému?
"Nathan-" vešel Simon a překvapeně na nás zůstal civět. Já samozřejmě instinktivně zmlkla a zrudla. "Rafaeli!" houkl nevěřícně.
"Bude to znít divně, ale co to bylo?" zeptala jsem se tak trochu zmateně Nathaly.
"Taková dětská písnička. Kde ses jí naučila?" Ve chvíli, kdy se ptala jsem měla dojem, že to vím. Ale nakonec se mi v hlavě objevil jen "Můj zážitek z prázdnin". Asi už magořím.
"Nemám nejmenší tušení." odpověděla jsem popravdě. Lepší, než si vymýšlet nějakou srdceryvnou historku, který by stejně nikdo ani nevěřil.
"Děje se něco?" objevil se mezi futry elf.
"Zpívala," Simon kývl hlavou směrem k mojí maličkosti. He? A to vadí? Však zpěv je relativně normální činnost, ne?
"Co?" neznělo to nechápavě, spíš překvapeně a zvědavě.
"Jen jednu dětskou písničku, ale…"
"Je mi to jasné." Za to já jsem zase mimo. A jestli mi i tentokrát řeknou, že mě to nemusí zajímat, omlátím mu pánvičku o hlavu. Nebo to nejtěžší, co u nich doma najdu. Kdesi jsem totiž zaslechla, že pánvičkou po hlavě značí lehčí otřes mozku.
"Co takhle mi objasnit, co jsem zase udělala? Jsem totiž tak trochu mimo, víte?" A docela mě to deptá vzhledem k tomu, že jde o mojí maličkost. Chci vědět o co jde.
"Odkud jsi jí znala?" Znovu ten neodbytný pocit, že to vím. Měla jsem to doslova na jazyku, ale dřív než jsem to stihla vyslovit, to zmizelo. Sakra, blbej mozek.
"Já nevím!" A štve mě to. Chci si vzpomenout, ale kdykoliv mi přijde, že už to skoro mám objeví se mi v hlavě les s jednou stínovou postavou. Grrr…
"Fajn. To je v pořádku." Tím bych si nebyla tak docela jistá. "Tuhle znáš?" zpívala nějakou jinou, ale vcelku podobnou písničku. Jen tak mimochodem… Zpívá podobně, jako maluje. Chvíli jsem ho poslouchala a pak se přidala. Bylo to opravdu divné. Nemůžu zpívat něco, co neumím! Něco se změnilo. Nevěděla jsem sice co, ale vnímala jsem to. Nebylo to nic rychlého nebo náhlého. Ať to bylo cokoliv, měnilo se to pomalu. Docela divný pocit. Celý tohle je šílený. Musím spát. No jasně, tohle je jen nějaký přiblblý sen. Za chvíli se vzbudím a všechno , co se stalo bude pryč. Jo, to bude ono. Protože jinak celá tahle absurdita nedává smysl.
"Řekl bych, že tím je všechno jasné," oznámil Rafael, když jsem dozpívali.
"Mluv za sebe. Já naprosto netuším o co tady jde." Nathaly se jenom usmívala, Simon měl kamenný výraz a Rafael vypadal, jakoby nad něčím přemýšlel.
"O tom se Gabriel nezmínil. Nebude z toho nadšený." oznámil po chvíli, pro mě tíživého ticha Simon.
"Proč? Co je na tom špatného?" A proč se sakra nemůžu vzbudit? Tahle šílenost už přece musí skončit. Nechci, aby pokračovala. Bojím se totiž toho, co by se mohlo stát.
"U téhle taky nevíš, odkud ji znáš?" Rafael ignoroval mojí předchozí otázku.
Hm… Já… Tuhle znám od… No tak! Je to tak blízko. Vzpomeň si! Přece to nemůže být tak těžké.
"Ne. Promiň." Nedokázala jsem to. Nezvládnu si vybavit jednu pitomou vzpomínku. Ale proč? A proč mi pokaždé blýskne hlavou ten les? Co to s tím má společnýho?
"Nic se neděje." Zněl, jakoby se mě snažil uklidnit. Už jen pro to to nemělo žádný účinek. Maximálně to, že jsem začala být ještě paranoidnější. Už dopředu jsem tušila, že mám problém. jenom doufám, že ne moc velkej. Už takhle mám totiž dojem, že je to horší než hrozný. Jenom by mě zajímalo odkud to znám, však… Debilní mozek!
"Když myslíš," pokrčila jsem rameny. Nezbyde mi holt nic jiného, než mu věřit. "A… Jen tak mimochodem, co to je? Chci říct, jak to, že vím, co mám zpívat a…" A mám dojem, že se přitom něco děje?
"A?"
Jenom jsem zavrtěla hlavou a zamumlala cosi ve smyslu, že to není podstatná. Přece jenom, koho by zajímalo moje vyšinuté pocity? Nikoho, přesně tak.
"To je vedlejší, takže co se děje?" Nevím proč, ale prostě to chci vědět. Na druhou stranu, tu nikdo nevypadá na to, že by byl ochotný mi cokoliv vysvětlit. Už zase. Evidentně budu muset zase počkat, až co Morgan vyžvaní. Já se snad na její návštěvy začnu těšit. Asi určitě jsem se zbláznila.
"Prostě se začíná projevovat tvá elfská část." Hm? Cože? To jakože…?! Ne! Tak to v žádném případě. Odmítám! Fakt, že jsem poloelf jsem ještě byla ochotna jakž takž překousnout, ale ještě elfovatět? Já nechci špičatý uši! Navíc mám dojem, že jestli se ve mně projevuje něco elfského a jednou se to ukáže. Bude to záhy mrtvé.
"Děláš si ze mě prd- srandu? Protože jestli ano, tak tě ujišťuju, že je to hloupý a do Apríla je daleko." upozornila jsem ho.
"O tomhle se nežertuje."
Sakra! Proč jednou nemůže říct něco jako: Jo, máš pravdu. Byla to hloupá sranda. Apríl! No tak, přece sis nemyslela, že to myslím vážně? Proč to nikdy neřekne?!
"Zbláznil ses. Buďto ty nebo já. Tohle je totiž naprosto šílený. Ne, to je slabý slovo. A úplně nejhorší na tom všem je, že já vlastně nemám nejmenší tušení, která bije." A nějak moc žvaním. Zase. Měla bych sklapnout. Na druhou stranu, třeba se takhle něco dozvím.
"Víš, co je zvláštní?" pobaveně mě pozoroval. Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. Neměla jsem nejmenší tušení. "Vem si to všechno hezky od začátku. Kvůli ničemu jsi zatím takhle nevyváděla. Ani kvůli pyrokinezi ne. A o Zpívání tvrdíš, že je šílené. Zvláštní." Uhm? Nejspíš na tom něco bude, ale jí to myslela spíš globálně. No co už.
"Fajn, je to jasný. Šílená jsem já." Musela jsem se začít smát. Však papír na to mám. Jenom doufám, že se jednoho krásného dne neproberu v psychiatrické léčebně připoutaná k posteli a nějakej milej doktor mi neoznámí, že se nic z tohohle nestalo a že to byl jen výplod mého chorého, sedativy narvaného, mozku. O čemž ale pochybuji. Přece jenom to, co mám v hlavě není až tak kreativní. A rozhodně neumí elfsky. No, to já vlastně taky ne. Takže žádnej větší podstatnější rozdíl by tu oproti skutečnosti nebyl. Maximálně bych zapomněla, jak se řekne: "Jdi políbit orka." a to by mi zase tak nechybělo. I když bych to docela ráda vyzkoušela na Lilianě. Jakpak by se asi tvářila na elfštinu? Hádám, že zrovna dvakrát nadšená by nebyla. Hlavně na to nezapomenout. Byla by to opravdu škoda.
"Netvař se takhle. Po každý, když tak divně koukáš, neznamená to pro okolí nic dobrého." He? To jsem až tak nápadná? No, to je jedno. Takovej malej, téměř neviditelnej a naprosto nepodstatnej detail.
"Opravdu? Ani bych neřekla." nahodila jsem andělský výraz. "Mimochodem, co mi takhle konečně vysvětlit aspoň pár věcí? Simonovým zásekem počínaje a tím tamtím konče?" zkusila jsem navrhnout. Hm, asi to neprojde, hádám pohled jejich výrazů. Ale já to potřebuju vědět! A chci a chci a chci. Umíněná jak malé děcko, jo já vím.
"Proč? Copak na tom tak záleží?" Jistě. Nebo si myslí, že to divné v mém pošahaném životě budu ignorovat? To ho někdo, když byl pryč vzal po hlavě stromem nebo co?
"Jo, to bych řekla, že záleží."
"Zkus to jinak."
"Tancavë, Aicë Nwalmo."*** vyplázla jsem na něj jazyk. Heh, mám kliku, že jde o Rafaela. Hádám, že komukoliv jinému bych to řekla jenom jednou.
"Adriano!"
"Děje se něco, Yárëa?"**** Ok, asi bych neměla radši riskovat. No, ale uznejte, že tady je to starý na místě. S jeho věkem to snad ani nemůže brát jako urážku.
"Nai quildi." Ok, už zmlkávám. A tak jsem tam seděla a propalovala je pohledem.
Á, to je zase nuda. Umřu, usnu, ucivím se do blba na elfa a kdoví, co ještě. Prosím, najděte mi nějakou činnost!
Prvních pět minut to ještě šlo. Do určité míry. Těch dalších bylo jako očistec. Pak už jsem přemýšlela, jak si sednout.
"Jestli to má být bobřík mlčení, tak tě ujišťuju, že nehraju." Ticha jsem měla právě tak akorát.
"Nemá. V kolik, že tě doma čekají?" On je cvok. Ne já. Nejdřív tu minimálně půl hodiny držíme minuty ticha a on se pak ani nenamáhá říct proč. Pokud si chtěl telepaticky pokecat se Simonem, já bych mu nebránila, ale nemusel mě tu nutit sedět jak trubku.
"Na večeři." Abychom mohli sehrát tu komedii o rodině. Ani trochu se mi tam nechce. Ale co nadělám? Vůbec nic. Maximálně do sebe můžu naházet jídlo rychleji než vysavač prach, ale to je tak všechno. Hlady být taky odmítám a… Proč to řeším? Vždyť na tom stejně nesejde.
"Dobře. A to je v kolik?" Jo, tak to jsem se tak trochu zapomněla informovat. Ale nevadí, stejně to bude jako vždycky.
"Něco okolo sedmý." Doufám, jestli dřív - mám problém. "Proč?" Odpoví aspoň na tohle? Nebo snad má nějaké období ignorace?
"Takže to máme ještě…" podíval se na hodinky, "přibližně dvě hodiny času. Tedy pokud ovšem neplánuješ jít dřív." Ani ne. Tady je mi dobře. Což je divné vzhledem k tomu, co jsem tvrdila na začátku záři.
"Pokud by to nevadilo - zůstala bych." Tak a nakonec připojit úsměv.
"Nevadilo, právě naopak. Docela dlouho jsme se neviděli. Co se přes ten měsíc stalo?" Pokus o normální konverzaci bez čehokoliv rušivého? Milý.
"Dáte si něco? Čaj? Kafe?" vlezla dovnitř Nathaly a já se neubránila uchechtnutí. Mámy jsou evidentně všude stejné a je úplně jedno, jestli jsou biologické, adoptivní nebo jenom na oko. Ostatně tohle je toho zářným příkladem. Kontrola, co děláme a jestli náhodou neděláme něco co bychom dělat neměli. Ovšem já nejsem gerontofilní. Pardon. A on zase není pedofilní. Tedy aspoň doufám, že ne. Vrhla jsem na něj nenápadný pohled. Netváří se jako úchyl, jenže v dnešní době jeden nikdy neví.
"Jenom vodu. Děkuji." Zdvořilý až na sousedovi půdu, co? Moment, má ten barák vedle nich půdu? No, v nejhorším to odnese komín. Těch pár metrů už ho nevytrhne.
"A ty, Adri?" Jenom by mě zajímalo, jestli tohle elfky dělají svým ratolestem taky. Jenže když jim je tolik, co nám, tak jsou vlastně ještě malý, ne? Chci říct když stárnou pomaleji a tak. Teď mě napadá, mají elfové školky? Ačkoliv na těch pár dětí by se jim to asi nevyplatilo, že? Ale i tak je to divný.
"Kdyžtak čaj. Díky."
Přikývla, že rozumí a zmizela v kuchyni.
"Nového? Asi nic zvlášť. Linda je pořád s Thomasem, Liliana je pořád příjemná jako osina v zadku, Morgan tu taky nebyla, takže je všechno při starém. Teda skoro. U nás doma se teď totiž snaží hrát si na šťastnou a spokojenou rodinu." Dala jsem si pozor, aby ta poslední slova vyzněla obzvláště kousavě a znechuceně. Což zase nebyl takový problém.
"Hm? Jak to myslíš?" Aj, on tu opravdu dlouho nebyl, co? Nebo spíš jsem neměla potřebu ho o informovat o všech těch kravinách, co se kdy staly. Stejně se to vždycky nějak dozvěděl. Nechci vědět jak
"Ale… Alexovi se vrátil táta." zakroutila jsem hlavou, jakože o nic nejde. Nemám potřebu o tom mluvit. I když by možná bylo fajn postěžovat a zanadávat si na toho pitomce, co se po letech vrátí a myslí si, že je všechno v pořádku. Jak já bych ho ráda kopla. Á, zase mě chytá rapl.
"Aha. V pořádku?"
"Jo, relativně. Ale mě ignoruj. Od tohohle radši pryč."v Rozhodně to tak bude bezpečnější a nebude hrozit, že někoho cestou domů jen tak pro zklidnění upálím. Muhaha. "Spíš povídej ty. Přece jenom se nestává tak často, aby spolužák trávil měsíc u elfů." A navíc mě sebou ani nevzal. Tss… Aspoň do toho batohu na víkend mohl. Ráda bych to tam viděla.
"Já? Nic zvláštního. Prostě jenom návštěva doma." Zdá se mi to nebo z toho nebyl dvakrát nadšený? "Není moc co vyprávět. Jednak není co a jednak ani nemůžu." Co? Už zase? To je týrání! Nechápu, proč by nemohl něco říct. Přece jenom…Kdo by mu to v dnešním světě věřil? Mě z toho vynecháte. Já jsem výjimka potvrzující pravidlo.
"To jsem se toho zase dozvěděla." Příště chci s ním chci poslat Lindu - připomeňte mi to. Ta by mi to odvykládala a co by nevěděla, to by si domyslela.
"Promiň." He? A co? "Ale jsou prostě věci, co ti říct nemůžu. Nějaká jiná otázka?" Blběji už se opravdu zeptat nemohl, co? Vždyť se to tu z něj snažím celou tahat. Co dělal? To spal? V tom přeji dobré ráno.
"Simon? Zpěv? Telepatie?" nadhodila jsem jenom malý zlomek toho, co jsem chtěla doopravdy vědět. Jenže tohle mě deptalo nejvíc.
"Na Simona se zeptej jeho. Jsme si jistý, že má důvod, proč ti to odmítá říct. Co se toho před chvílí týče… Jsi elfka, i když jen poloviční. Všichni naši to umí a bylo by divné, kdyby Gabrielova dcera byla jiná. Je to prostě určitý druh paměti. To je celé. A co se mě týče… Nejde o nic zvláštního. Umí to spousta z nás, ale některým to ani nepřijde. Mezi elfy je totiž telepatie celkem k ničemu. To jenom tady to může být vcelku zajímavá schopnost." Co? To může být? Jak to? A?
"Proč?"
"Co proč?" Měla bych se naučit vyjadřovat. Nebo líp, číst myšlenky.
"Proč to u vás k ničemu není." objasnila jsem jenom aby se neřeklo. Navíc mě ta odpověď i celkem zajímala, takže jsem si nechala jedovatosti pro sebe.
"Jo tohle," vypadal, že se mu ulevilo. Takže jsem se mohla zeptat na něco horšího? No, to bych ale ráda věděla co. A pak se samozřejmě jenom z principu zeptala. "Jak jsem řekl, je to celkem běžná schopnost vezmi si, že ze všech stran slyšíš myšlenky z okolí… několikrát. Nejde to tak dobře vysvětlit, každopádně je to k zbláznění." Jo, to jistou logiku dává. Sice hodně zvráceným způsobem, ale myslím, že to chápu. Aspoň pro teď-
"Ale to pořád nic nevysvětluje," upozornila jsem ho nenápadně. Jestli si myslel, že se mě tím proslovem zbaví, spletl se.
"K tomu se dostanu, neboj." Nebojím. Já jenom, aby se neřeklo. "Takže pokud jsi pochopila, co jsem říkal předtím, nejspíš ti došlo, že by to bylo dost nepraktické a nepříjemné. A z telepatie jsou vždycky všichni podráždění. Ať už se jedná o kohokoliv. Takže se všichni, nejenom elfové, snažili přijít na to, jak z toho ven.
"A podle všeho něco vymysleli," konstatovala jsem a instinktivně si začala hrát s řetízkem. Jenom se trochu pobaveně podíval mým směrem. Hele? Co jsem zase řekla, ta strašně vtipného nebo blbého? Zrovna mě totiž nic nenapáda.
"Ano, vymysleli. Není to sice dokonalé, ale lepší než nic." Což je v tomhle případě kde co. Teď by z něj už jenom mohlo vypadnout, cože to tak závratného objevili.
"A co to bylo?" zeptala jsem se. Když už byl zticha moc dlouho a vypadalo to, že odpověď v nejbližší minutě a půl neplánuje. Zase se jen tak pitomě pousmál. Ať toho nechá! Já tu nejsem od toho, abych se dohadovala o jeho mozkových pochodech.
"Tohle," řekl a vytáhl zpod trička řetízek téměř identický s tím mým. Jo, to by vysvětlovalo, proč se prve tak pitomě culil. Jenže mi pořád tak trochu uniká význam toho všeho. Co má řetízek společného s telepatií?
"Nechápu." Přece nemůže kus kovu něco takového ovlivnit, ne?
"Sundej si ho." Jo a on mi pak poleze do hlavy, ne? Tsss… To zrovna. Díky, ale nemám zájem. Opravdu nestojím o někoho v hlavě. "Na co čekáš?" Na stvoření paralelního světa, kde bude všechno v naprostém normální a lidi si tam budou podobné příběh vymýšlet jenom z nudy a toužit potom, aby to byla skutečnost, ale to se nikdy nestane. Nikdy.
"Zdá se mi to sice celý postavený na hlavu, ale myslím, že nemám zájem o to, abys věděl, co se mi honí v mém chorém mozku." Přece jen nejde o nic dvakrát zajímavého nebo záživného. A umírat se mi ještě nechce. Na to si přijdu moc mladá.
"Takže už chápeš?"
"Ne. teda praxe je jasné, teorie pokulhává."
"Je to kouzlo. Víc ti nepovím. Sám do toho pořádně nevidím a možná je to tak lepší."
"Proč?" To, že jsem se právě trefila do ne zrovna nejlepšího dotazu jsem poznala ihned. Takže se s odpovědí můžu rozloučit. Pá pá, maličká.
"Nějaká jiná otázka?"



*Ano, jsem si vědoma toho, jak blbě to zní. xD
**Autorčina blbost, kdyby někoho ty důvody zajímaly. xD
*** Ano, strašný trýzniteli.
**** Starý
 


Komentáře

1 VelííQ VelííQ | Web | 15. června 2011 v 15:48 | Reagovat

:-D  :-D Je zpět, je zpět! :D Sláva... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama