Upíří děti - Prolog

25. června 2011 v 13:08 | Lizz |  Upíří děti
Zdravím... *s pohřebním výrazem*
Dovolila bych si vám oznámit, že US mají pokračování. xD A že je tu vlastně prolog. xD A že k vaší smůle je další kapitola na mě, protože tahle pochází z dílny Nelíí. xD
No nic... Nevykecávám se a jdu radši snižovat počet dluhů. xD
Mimochodem, to už mám zae rozepsaného něco dalšího, co? xD Sakra, musím dopsat aspoň to PP... xD Ne, že bych si tím nějak zvlášť pomohla, ale pomůžu. xD

(Léto 570 n.l)

Byl to normální den v naší vesnici. Slunce před chvíli vyšlo a bratři se chystali s otcem do práce. Měli vlastní pole, které obdělávali. Byla jsem jediná dcera a tak jsem pomáhala mamce. Matka se jmenuje Katarina Deangelo ( v překladu svatá z anděla). Jako mladá přijela s otcem z Itálie sem do Německé říše, kde poznala mého otce. Můj děda, z matčiny strany, z toho nebyl moc nadšený, byl to bohatý obchodník s kožešinami a tak dále, bohužel asi do půl roku na mor, který byl v jistých částech naší země. Nakonec se otec mamky ujal a nakonec si ji vzal. Pak měli moje tři bratry a nakonec mě. Nejstarší je Eric, můj další bratr Enzo můj nejmladší bráška Ziggy, kterému je devatenáct a už měl děvče, které si chce vzít. Nakonec jsem se narodila já. Matka mi vybrala jméno Rossamaria. Díky tomu, že matka byla italka a otec němec, měli jsme pěkně zkombinované geny, pár lidí z vesnice to moc nepodporovali, ale my jsme byli šťastní.
Odpoledne, když přišli bratři s otcem domů, jsme dodělávali s matkou oběd. Chlapci se šli trošku umýt je studni a otec políbil mamku na tvář. Vždycky jsem toužila po někom, že se zamiluju, budu mít děti a jestli pán bůh dá tak i milujícího manžela.
"Ziggy!" skočila jsem bratrovi na záda a ten se předklonil pod mou váhou do předu a začal se smát.
"Co pak sestřičko?" ptal se s lišáckým úsměvem.
"Dnes mám narozeniny.. je mi sedmnáct let. Máš pro mě nějaký dárek?" nikdy jsem nebyla moc dychtivá, nikdy jsem toho po rodině moc nechtěla, ale každá maličkost mě potěšila.
"Co pak? To se tak bojíš, že jsem tak špatný bratr?" udělala jsem na něj smutný obličej, protože jsem si všimla, že něco schovává za zády. Nakonec mi podlehl a vyndal krabičku. "Je to od nás všech, doufáme, že ti přinese štěstí." Políbil mě na tvář a stejně tak jako ostatní členové rodiny. Nedočkavě jsem otevřela krabičku, kde byl ručně vyřezaný a zdobený kříž z tmavého světla. Byla to až mistrovská práce. Křížek vysel na koženém provázku. Eric vyndal řetízek a zavázal mi kolem krku. Pak mě poplácal po hlavě a usmál se.
"Doufám, že dlouho nebudeš nic chtít. Sehnat něco pro tebe je vážně fuška." Všichni jsme se začali smát.
"Nebojte, budu dlouho hodná." Najednou jsme uslyšeli hrozný křik a dusot koní. Bratři s otcem vyšli ven a s hrůzou hleděli, co se tam děje.
"Schovej ji!" Nakázal otec matce, která mě schovala do díry, která byla skrytá v podlaze.
"Co se děje!! Néé Ziggy!"Viděla jsem na vlastní oči jak šípem někdo střelil mého bratra do hrudi, nejdřív padl na kolena a nakonec dopadl obličejem na zem. Ostatní bratři si vzali zbraně a otec se snažil chránit matku…. Víc jsem neviděla. Schovali mě dolů.
Slyšela jsem křik, hodně křiku, snažila jsem si zacpat uši, ale moc to nešlo. Nakonec jsem nad sebou cítila žár… Chvíli jsem tam ještě jen tak seděla schoulená v naději, že se pro mě někdo vrátí, že matka s otcem otevřou ty dvířka a řeknou, že je všechno v pořádku.. Nic. Nakonec jsem vylezla, sem tam ještě hořeli trámy domu, pomalu jsem šla domem a dávali si pozor, aby se nezhroutil, když jsem otvírala dveře vypadalo to, že je klid. Dveře se zasekli a já za ně pořádně zabrala, díky tomu jsem na sebe strhla trám dveří a padla do bezvědomí.


(Duben 2010)

Další stěhování a další utíkání před lovci. Být upír, který nestárne a nemá tolik lidských potřeb je jedna věc, ale žít spokojný život až do smrti, pokud nějaká je, tak to je druhá věc. Nakonec jsme stihly naskočit do vlaku jen tak tak.
"Viky? Jakto že nás zase našli?"
"Netuším, co jsi zase provedla Rose." Udýchaně se usmála a sesunula se na sedačku v kupé. Moje sestřička upírka. Díky ní, jsem přežila můj nejlepší a přitom nejhorší den života. Její rodina mě vzala pod svoje křídla. Neberte to úplně obrazně. Moje nove příjmení se stalo Angels (anděl) trošku paradox, když moje biologická matka se jmenovala Deangelo. Pokaždé, když se podívám do zrcadla tak jí v sobě vidím, hluboké hnědé oči, tmavě hnědé dlouhé vlasy a tmavší pokožka, což u mě teď nehrozí, jsem krapet taková bílá, taková krapet mrtvá, ale to je teď jedno.
"Kam to bude slečny?" zeptal se nás průvodčí.
"Ehm na konečenou, prosím." Odpověděla Viky a samozřejmě přihodila svůj úžasný úsměv, díky kterému hned všechny zmanipulovala, sice má příjmení Angels, ale věřte mi andílek to není.. teda pokud to není nutné, nebo není u dvora. Královský dvůr pro královské i nekrálovské upír. Victorie Angelsová se narodila Elizabeth a Arthurovi Angels. Byli to skvělý upíři.. dokud nás nevypátrali lovci někdy v 18. století. Bylo to další krveprolití v mém životě. Další osudová rána na mém srdci.
A tak jsme se dostali do Daksvillu. Krásné místečko na žití pro upíry. Skoro každý den zataženo, fajn lidi, krevní banky, velká knihovna. Fajn město.

(Červenec 2010)

Viky i já jsme si našli přátelé, dokonce si každá našla přítele. Bylo to fajn, a aby to nebylo tak bezva tak se k nám připojil Adrian Zejk. Krásný, chytrý, ale ohlídne se každou sukní. Na mě má už zálusk od doby, co jsem byl poprvé u královského dvoru, což bylo asi ve 12. století, díky mě nikdy nedostal.
A aby se neřeklo nastali jisté komplikace. Což o to, že Adrian žárlil na mého "lidského" přítele Chrise, v tu chvíli jsem záviděla Viky Matta, hodnej kluk, moc hodnej kluk. Pro Viky by udělal první poslední. Skončilo to u toho, že se spolu vyspali, což bych řekla, že vůbec není problém, když se umíte ovládat, ale problém je, že pěkně svítil měsíček. Úplněk. V tu dobu nám jistá magie umožňuje počít dítě… ať s upírem nebo člověkem. ( pokud mámé dítě s upírem, je to v pořádku, je to upír, ale pokud s člověkem? To už je problém, rodí se jako lidi, ale s upířími schopnostmi ne se všemi. To byl první kámen úrazu.
Dále jsem se dozvěděla, že můj přítel je lovec, ne jen tak ledajaký, že? Aby se neřeklo, že mám nějakého podřadného… ne rovnou syna Asociace, která loví nás upíry.
Chtěli jsme utéct a měli jsme to v plánu. Akorát, že já jsem paličatá, a tak jsem se obětovala pro všechny.

(Srpen 2010)

Věznili mě pár týdnu, mučili mě jak fyzicky tak psychicky. Nakonec to vzdali, měla jsem vysoký práh bolesti a nemohla jsem vyzradit nic o naší rase. Dokud tam nepřišel Chris a moje pocity vůči němu byli pořád stejné, pořád jsem ho milovala… Tak jsme se spolu vyspali, z čehož nakonec vznikl další problém, další dítě do rodiny Angelsů.
Viky, Adrian nashromáždili všechny upíry co mohli, aby mě dostalo ven, což se povedlo. Utekli jsme… a dokonce jsem teď s Adrianem. Docela mi to vyhovuje a chová se líp než, kdy dřív. Jediné, co mě tíží teď je, jak to bude vypadat dál s našimi životy. Jestli se budeme moc vrátit na dvůr, kde bychom byli i s dětmi v bezpečí…. Před Chrisem a lovci. Sice mám s Chrisem menší dohodu, ale přeci nemůže čekat, že ji dodržím, ne pokud jde o moje dítě. To nikdy nepřipustím!
 


Komentáře

1 VelííQ VelííQ | Web | 26. června 2011 v 10:17 | Reagovat

Super, pěkný začátek... :) Moc se těším na pokračování... :)

2 Miss Murder Miss Murder | E-mail | Web | 29. června 2011 v 13:40 | Reagovat

Hezkýý :-D Jen tak dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama