US - 48. kapitola

11. června 2011 v 21:45 | Lizz |  Upíří sestry
Brrrrrrrrrm! xD Přijdu si jako sjetááá.. xD Brrrm, brrrrm... xDD


Seděla jsem ve vlaku a vyhlížela Rose. Byla jediná, kdo ještě nepřišel. Nicméně jsem jí věřila, že to zvládne. Bylo by hloupé utéct lovcům a pak se nechat znovu chytit a nebo rovnou zabít. A Rose není hloupá. I když to tak ne vždycky vypadá.
"Zatraceně!" sykla jsem, když jsem si jí konečně všimla. Zatrolení lovci. Do pekel s nimi! Nebo vlastně ne. Do nebe. Do pekla půjdu já a jenom nerada bych se s nimi otravovala i po smrti. Tohle mi prosím nedělejte. Byla by to odporná ironie.
Udělala jsem těm zmetkům klouzačku. Přeji krásný návrat do dětských let, pánové. Zašklebila jsem se a jenom sledovala, jak Rose nastupuje. Je tu a vlak odjíždí. Za pět minut dvanáct, má milá.
Opřela jsem si hlavu o sedadlo a zavřela oči. Konečně chvíli klid. Krása. Po chvíli jsem pohled opět nasměřovala z okna. Na čele lihovkou obrovský nápis: Nerušit, je-li ti život milý. A tentokrát byl podle všeho i vidět. Příjemná změna. Moc. Jeden by ani neřekl, co všechno dovede potěšit.
Zaregistrovala jsem jenom, když přišla Rose a povzbudivě se na ní pousmála. A pak jsem byla… Mimo. Kdesi hodně, hodně daleko od této země. Navíc ta má teď Adriana, jistě se nějak zabaví. Ale nutno uznat, že je to zajímavá shoda náhod. Nakonec ses dočkal, co? A ani to netrvalo nijak dlouho. To jiní budou mít smůlu věčně.
Nějakou dobu jsem byla ztracená ve vzpomínkách, tu další v představách a tu potom ve svém vlastním světě. Popravdě, kdyby to šlo, ráda bych se tam odstěhovala. Proč? Čím je tak zvláštní? Je tam klid. Ne, nejsem člověk, to bych ani nechtěla… Jenom, když někde platí vaše zákony je to hned příjemnější, ne?
Když všechno, co je vám nepříjemné můžete potlačit na únosnou míru a pak se toho pomalu a pro daný subjekt docela bolestivě zbavovat. Ne, samozřejmě, že na nic nenarážím. Jako bych si to snad mohla dovolit nebo co.
"Viky," cukla jsem sebou, když mi na rameno dopadla čísi ruka. Zmateně jsem se tím směrem otočila a koukala jako sůva z nudlí přímo na Rose. Proč mi nikdy nedají prostě pokoj? Tohle není fér. Však tak dlouho jsem taky civět nemohla, ne? To mi zase netvrďte. Jasně, ztrácím se mimo čas i prostor, ale tolik zase taky ne. Nejsem přece blázen. Nebo ano? No, dobře. Možná trochu. Ale kdo dneska není? Kdo z těch, kteří přežili tolik co já nejsou aspoň trochu vyšinutí? Ať se podíváte na kohokoliv, nevyberete si. Každý z nich má něco, jenom někteří to skrývají líp. Mohla bych jmenovat a přiřazovat, ale to by nebyla taková legrace. Vždycky je větší sranda, když nevíte všechno a musíte hádat, ne? Já osobně teda hádankám zrovna nefandím, ale to už je věc zcela jiného rázu.
"Vystupujeme." Takže jsem se opravdu trochu ztratila. Kruci, to doopravdy není fér. Nepřišlo mi, že bych byla mimo zase tak dlouho. To spíš naopak. Však to bylo jako okamžik. Jenže čas vždycky utíká lépe, když se člověk dobře a inteligentně baví. Což se, bohužel, děje jenom málokdy.
Kývla jsem a vyrazila za nimi ven. Jenom doufám, že tu na nás nebude čekat uvítací výbor. Kdyby totiž chtěli, mohli by tu být už dávno před námi. Není tak těžké zjistit, kam právě odjel vlak, do kterého jsme nastoupili a autem je to vždycky rychlejší. Na druhou stranu, kdyby uvažovali poněkud strategicky mohli by tu být jen schovaní, sledovat nás dál a čekat. Zavedli bychom je přece jenom k dalším upírům. Jenže cosi mi říká, že jim o ně zrovna nepůjde a v tomhle případě mají možná rozkazy poněkud jiné. Kmitla jsem pohledem k Rose. Prevít jeden pitomá. Já bych mu něco o tu hlavu musela omlátit. Nejlépe šutr. Pořádně velkej. Nebo topení. Tak nějak náhodně by se proti němu zvedlo. To by mi vyhovovalo naprosto dokonale. A jistě nejenom mě, jak znám své lidi.
"Žádný uvítací výbor? Jsem poněkud zklamaná. Jeden by řekl, že aspoň tuhle námahu si dají." Odfrkla zklamaně Rose. No jo, holka. Je to zkrátka parchant na entou. A lepší už to nebude. Nicméně je pravda, že pokud tu není nebo aspoň není vidět… Nejspíš to pro nás nevěstí nic dobrého. Nepřijde mi totiž příliš pravděpodobné, že by se zrovna Chris jen tak vzdal. A rozhodně ne ve chvíli, kdy jde o něco, jako je tohle. O jeho dítě. Sice by nejspíš nebyl otec, ale kdo ano? Smutné je, že někteří nedostanou ani šanci, kterou by si bezpochyby zasloužili. Někteří by možná nebyli tak špatní, kdyby třeba jenom věděli… Jenže řekněte někomu, s kým jste se vyspali, že jste těhotná a upír. A to dítě vás pravděpodobně později bude chtít zabít, protože je to polovičatej zmetek, který se nejspíš dostane do rukou Organizaci. Smůla. Je přece mnohem jednodušší říct, že vás to mrzí, ale že se něco pokazilo doma a vy musíte pryč. A úplně nejlepší na tom je, že ten pláč v telefonu ani nemusíte simulovat. Je to prostě… Na nic. Bezděky jsem si přejela rukou přes zakulacené břicho. Bude to znít hnusně, ale tak trochu doufám, že nebude příliš po něm a zároveň je to něco, co bych si i přála. Jenže… Bylo by to zbytečné trápení sama sebe, ne? Zavrtěla jsem hlavou. Na tohle není čas ani příležitost. Ani teď, ani jindy. Už nikdy.
Rychle jsme přestoupili další vlak a pokračovali v cestě. Jo, přímé vlaky prostě neexistují. Nejspíš už vymřeli. Chudinky. Někdo by se měl pokusit o nápravu. Ale… Jo, do toho kecat nemůžu a do drah kvůli tomu taky nevstoupím. Rozhodně ne v nejbližších sto letech. Nicméně potom mi to někdo kdyžtak připomeňte. Děkuju. Dodatečně vám za to pošlu čokoládu.

Seděli jsme jen tak poklidně ve vlaku, který se pomalu rozjížděl a já si kdoví proč přišla nesvá. Možná něco jako šestý smysl. Těžko říct. Obešel nás průvodčí, nacvakal jízdenky a se spokojeným hvizdotem pokračoval dál. Zamračila jsem se na něj, ale nic neřekla.
"Co je? Tenhle tvůj výraz znám a nelíbí se mi." podíval se po mě Adrian.
"Když se ti nelíbí, tak se na něj nedívej." odpověděla jsem nevrle a pohled znovu zatočila k oknu. Nemám důvod být podrážděná, tak proč potom jsem? Proč bych si tu nejradši někomu zabořila zuby do krku.
"A ještě tahle super nálada… Viky?"
"Nech jí. Cloumají s ní hormony." Ha ha. Mrtvým tělem. Dobrý fór. Ale díky Rose.
"No tak to je prima. Přesně to jsme potřebovali." povzdechl si a zhroutil do sedačky. Komediant. Normálně bych si neodpustila nějakou rádoby chytrou odpověď, ale teď se mi ani nechce nějakou vymýšlet.
Něco tu smrdí. Nejdřív dělají jako uminutí a pak se ani neukáží? To je kravina.
"Jdu se projít." Oznámím, zvednu se a zavřu za sebou dveře. Tak kdepak jen jsi, probléme? Nedá mi pokoj, dokud tě nenajdu. Nebo dokud se nepřesvědčím, že doopravdy neexistuješ. Procházela jsem se jen tak po chodbě a postavila se k jednomu oknu, aby to nevypadalo tak blbě. Krajina ubíhala a les se změnil v pole. Nikde nikdo. Ticho a prázdno. Nevím, co jsem čekala, že se stane.
No tak, Victorie, vzpamatuj se. Tohle není Bradavický expres. Nezastaví ho mozkomoři, aby zjistili, jestli tu náhodou není Sírius Black. A rozhodně ti Remus nenabídne čokoládu. Hm, sklenička krve by byla lepší.
Nicméně mozkomoři se nedostaví a já pochybuji, že by tu někde pobíhal šílený masový vrah alá Meyers, co nás bude chtít ubodat tím jeho super dlouhým nožem.
Takže si ty bláznivá hysterko se špatnými pocity uklidni a vrať se hezky zpátky za ostatními. A přestaň čumět z toho okna! Je to otravné. Z té zelené se ti ještě udělá opravdu špatně. A nechceš přece znovu nikoho pozvracet, že ne? I když… Ne, nechceš. Nikdy jsi nechtěla a nikdy ani chtít nebudeš. Sice ten výraz si budu pamatovat nadosmrti, ale opakovaný vtip není vtipem. Příště mu můžu třeba namotat žvejkačku do vlasů. A pak utíkat. Hodně rychle a hodně daleko a ještě za sebou nechat nějaké ty miny, co by ho třeba mohli zpomalit.
Musela jsem se zasmát. Tohle bylo šílené. Já si připadala šílená, ale zároveň…
"Je fajn vidět, že máš dobrou náladu." Ztuhla jsem. Chyba, mladý muži. Měla jsem dobrou náladu. "No tak, uvolni se a chovej se, jako bychom byli dobří známí, pokud se chceš dožít následujících pěti minut. Chci si jenom popovídat, jasné?"
Odpovědět nebo zkusit jak se bude vyjímat moje pěst na jeho oku?
"Fajn, o co ti jde?" Blbá otázka, ale co mám asi tak dělat. Beztak tu bude celá banda těch pošahaných poskoků. Měla jsem vědět, že to nenechají jen tak být a že, když se neobjevili na nádraží je v tom nějaký podraz.
"O to dítě, samozřejmě. O co taky jiného?"
"Možná jsi to ještě neslyšel, ale matky by měli být v klidu a ne se stresovat tím, kdy je otec dítěte přijde zabít a týrat. Dítěti to škodí." Ušklíbnu se na něj.
"Nepovídej. Děkuji za cenou informaci. Jenže v tomhle případě to není možné. Nechat vás takovou dobu být, nikdy bych vás už nemusel vidět." Ten kluk je magor. Naprostej.
"Oh, to bys nám velice chyběl."
"Však vy mně taky." Komediant. A to mu mám jako věřit?
"Jistě. Zdržuješ, víš o tom?"
"Nepovídej. Myslel jsem, že vlak staví až za…" podíval se na hodinky. "…dvě hodiny. Máme spoustu času na klábosení." Přesně tohle jsem slyšet nechtěla. A povídat si asi taky nechci. Adriane! Rose! Hope! Trish! Briane! Kdokoliv kdo mě slyšíte! Vypadněte! Jakkoliv a okamžitě. Hm, zatracená telepatie, připomeňte mi, že až se dostaneme z tohohle průseru a než se namočíme do dalšího, chci se jí naučit.
Průser je, že v tomhle vlaku jsou také nic netušící lidé. Nemůžu dělat nic. Naprosto nic. Jsem přece ten zatraceně zlej upír, co pije krev a zabíjí a on jen ubohý člověk, co se bránil nebo ten ušlechtilý lovec, kdyby se mi náhodou něco stalo. Kruci!
"Vidím, že si uvědomuješ tu choulostivou situaci ve které jsi. Takže dohodneme se?"
"Debile." Zakroutila jsem hlavou. "To se uvidí podle situace. Dvě hodiny je opravdu spoustu času."
"To ano. Jak se má Matt?" V duchu jsem zatuhla, ale navenek se jen odmlčela o trochu dýl, jako bych nad tím vážně přemýšlela.
"Netuším." Hlavně žádné emoce, žádné pocity, které by mohli prozradit, že ti na něm pořád víceméně záleží, i když se proto zrovna neutápíš v depresích.
"Opravdu? Ptal se po tobě."
"Hm a co já s tím jako?"
"Co by řekl na to, kdyby se náhodou dozvěděl o tomhle." řekl a stím jeho parchantsky odporným úsměvem mi přejel rukou po břiše. Hádám, že mu jen tak nenamluvím, že jsem ze stresu přibrala. Jak bych mohla?
"Snažíš se marně, Chrisi, naprosto zbytečně. Když dovolíš půjdu si na zbylé dvě hodiny sednout a prodebatovat se zbytkem možnosti tvé likvidace." Otočila jsem se a zamířila pryč. Budu potřebovat Savo. Ono to na mě sáhlo a já bych na to mohla umřít. Desinfekceee! Kde jsi?
"Máme problém, vážení." oznámila jsem hned poté, co jsem za sebou zavřela dveře a všechno jim to vyklopila. Tedy skoro všechno. Jeho inteligentní žvásty o Mattovi jsem si nechala pro sebe. Byla to z jeho strany hloupá snaha o citové vydírání. Nic jiného.
 


Komentáře

1 VelííQ VelííQ | Web | 12. června 2011 v 12:01 | Reagovat

Bude tam ještě Matt? :-D :-D úúú no nic... :-D skvělé... :-D jdu dál... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama