US - 49. kapitola

12. června 2011 v 0:14 | Lizz |  Upíří sestry
Brum brum.. O čem se zdá medvědůůům. xD Fajn, dneska už radši držím hubu. xD Velké díky patří Nelíí, která je prostě geniální rychlopsavec a jinak to nevidím. xD Jako, chápete někdo, jak to proJashina mohla stihnout? xD Já naprosto ne. xD Ale nevadí. xD Teď už nechápu víc věcí. xD Takže... :D Prostě tady je kapitola a nazdar. xD Bruuum, bruum, bruum, zazpíváme medvědůůům... Dobrou noc, vy šelmy, nechrápejte velmi nebo si zboříííte důům! xD



Cesta vlakem byla… dlouhá.. Pro některé z nás. Brian čuměl na Viky, která čuměla z okna. Já jsem mezitím, ležela na Adrianovi, který celou cestu prospal. Budit všechny na místu přestupu, bylo velice obtížné, všichni chrápali a mysleli si, že vlaky, co je jezdí z bodu A přímo do bodu B, ještě existují, omyl, přímé spoje, už neexistují.. aspoň myslím.
Viky se šla projít ven z kupé, protože tam měla lepší výhled z okna. Bylo to hned po naší malé hádce o hormonech v těle. Hmm škoda, že mě to taky čeká. Viky byla pryč nějakou tu chvilku, až jsem se trošku bála a chtěla se na ní podívat, ale spící Adrian mi to trošku zkomplikoval.
Nakonec přišla, a trošku cynickým hlasem oznámila, že máme problém. Hned mi to nedalo a musela jsem začít panikařit, protože jsem začala myslet hned na to nejhorší.
"Jakej, přesně problém?"
"Je tu Chris, zrovna mi říkal jak moc chce svoje dítě… jinak taky kecal něco o Mattovi, ale to už je spíš moje věc, ale on je prostě tady.. musíme něco udělat."
"Zabít, vykastrovat, utopit.." podotkl Adrian. Sice jsem se tomu chtěla smát, je to docela vtipná představa, ale to teď není úplně jednoduchý.
"Zlato, to není jako zabíjet Rasputina." Chytila jsem mu ruku a trošku se usmála. "Musíme nějak utéct, kde je?"
"Na chodbě, ale být tebou tam nechodím… ale říkám to zbytečně, co?" jen jsem se andělsky usmála a vstávala.
"Zapomeň na to, že tam půjdeš sama," Adrian vstal nanosekundu po mě a chytil mě.
"Jo, ale jestli se o něco pokusíš, tak budeme mrtvý, mluvení nech na mě." Vyšli jsme ven z kupé a já zahlídla na konci Chrise jak se opírá o okno a jen tak kouká ven. Asi po pěti sekundách si mě všiml, a samozřejmě čuměl na Adriana, taky když mu tak zřídil ten jeho mizerném ksycht, taky bych se netvářila moc vesele. Ironicky se na mě usmál, a rozpřáhl ruce jako na objetí, samozřejmě, kdo by takovému idiotovi to objetí přijal. Takže jsem stála, tak dva metry od něj a chvíli jsme na sebe jen tak čuměli.
"Zdravím, tě má lásko."
"Taky tě ráda vidím, copak se děje? Jdeš platit alimenty?" Lehce předčasně, ale tak dobře bránit mu v tom nebudu, neuvidím ho bůh ví jak dlouho, tak aspoň něco do začátku.
"Ne, to ne, přeci jen s dítětem budete u mě? Copak si nepamatuješ?" Je aha, ono asi mi to vypadlo během mučení, no jo no.
"Hele na to si nějak nevzpomínám, asi mi to vypadlo během mučení. Takže ne, nikam s tebou nepůjdu."
"Ty to nechápeš, ty budeš žít jen těch ubohých devět měsíců, já chci jen svoje dítě."
"Teda,škoda, že není tvoje." Trošku se zasekl. Ale nakonec se nenechal vyvést z míry, jo jo profík.
"Vážné: já vím stoprocentně, že je moje.. a i kdyby si měla dítě už předtím, tak by si o něj během mučení přišla, byli jsme velice důkladní. Chci svoje dítě Rose." A ode mě chceš co? Metál? Za mučení? Jasně, tohle dopadne špatně, moc moc moc špatně a já se na to nechci dívat.
Adrian vedle mě zavrčel a bylo to dosti hlasité, takže Chris nasadil svůj škodolibý úsměv a zkřížil si ruce na prsou.
"Tak pejsek vrčí, bacha aby někoho nekousnul, měla by si ho mít na vodítku."
"V tuhle chvíli je takhle naschvál, co jsem slyšela tak tě docela zřídil, byla jsem i překvapená, že tě nezabil, bohužel." Jojo Bohužel, pro mě, proč ho ten dement nemohl jednoduše zabít? Bylo by to jednoduší pro nás všechny. Bylo by o jednu nepříjemnost míň. Dobrá tedy, ale když se to teda povedlo až tímhle způsobem budeme muset jednat.
"Jo no, jeden z nás byl zaskočený… ale my si to někdy vynahradíme."
"Asi k tomu nebudeš mít příležitost, svoje dítě ti nedám, a já s tebou nikam nejdu, takže jestli nechceš umřít necháš nás odejít a už se nikdy do mého života nevrátíš." Prosím ať si to vezme důkladně k srdci, demence chlapů bohužel nezná hranic a opravdu nezná
"Promiň Rose, mám svoje rozkazy, které musím splnit za každou cenu, nijak mi v tom nezabráníš, samozřejmě nejsem tu sám, ale zvládnul jsem tě jedním polibkem a zvládnu to zase."
"Pleteš se," a hodně! Mám sto chutí ho zabít, možná víc, ale je jich tu víc, a nemůžu riskovat životy ostatních, to se mi vážně nechce.
"Vážně?" povytáhl jedno obočí. Jen tam stál a koukal se na nás.
"Svoje dítě ti nedám, a nijak to nezměníš." Udělal svůj úžasný úšklebek, během vteřiny stvořil a hodil ohnivou kouli po Adrianovi, jen tak tak jsem jí zachytila, ale bolest, kterou jsem měla v břiše mi trošku vadila, neváhala jsem a hodila jsem ji nazpátek, bohužel minula. Ano zase to bohužel, nějak ho moc používám.
"Toho budeš litovat."
"Už teď lituju, že jsem tě kdy potkala," nebyla to úplně pravda, ale ta nenávist k němu už převyšuje jakékoli vazby k němu.
"Víš, co mám pro tebe tebe návrh, za dvacet let se ti znovu objevím v životě… nebo víš, co? za dvacet let, přijeď do Darksvillu, a nezapomeň přivést naše dítě."
"Cože? Prostě nás necháš odejít? Jen tak?"
"Samozřejmě, že ne.. chci ještě jednu věc, předtím než odejdu.. chci jeden polibek na stvrzení naší dohody."
"Ty hajzle! Co si to dovoluješ!" začal se čertit Adrian… byla jsem na pochybách a bylo to na mě dost vidět, buď začít předem prohraný boj nebo ho mít až za dvacet let. Nakonec jsem šla k němu.
"Dělám to jen pro ostatní…. Nechci mít teď žádný problémy." Jen se zaculil a sklonil se ke mně. Políbil mě, ale nebyl to takovej ten klasikej polibek, pusa na pusu sekunda uteče a nazdar, ne! On prostě chtěl ještě nasrat Adriana a tak si to tročku protáhnul. Nakonec se narovnal a koukal na mě jak na obrázek Panny Marie.
"Nic se na tom nemění." Řekla jsem tiše.
"Změnilo se toho hodně" usmál se a zašel do jednoho kupé. Otočila jsem se a šla zpátky k Adrianovi.
"Promiň," sklopila jsem oči, ale on mě jen objal.
"Já to chápu." Šli jsme nazpátek do kupé a všem řekli co se stalo, někdo si oddechl- míníme tím Hope s Brianem. Těm se do bitky moc nechtělo, ale Viky byla trošku mimo, protože věděla, že nastane den, kdy se s tím vším budeme muset vyrovnat a ukončit to jednou pro vždy. Což se ani jedné z nás moc nechtělo, ale budiž. Nakonec jsme tu hodinu a půl všichni jen tak čuměli z okna… ano, už to nebylo jen, že samotná Viky nevnímala a ostatní se baví, ale všichni tak moc nevnímali až jsme skoro propásli naší výstupní stanici. Taková malá banda upírů se táhla na letiště, kde jsme díky bohu sehnali letenky do česka. Museli jsme čekat asi hodinu na letišti, ale to nám nevadilo, aspoň jsme si dali pár tobolek na cestu letadlem a trošku se upravili po těch šesti hodinách ve vlaku.
V letadle jsme si našli naše místa, díky bohu byli víceméně blízko u sebe, takže kdyby byl nějaký ten pád letadla, tak rychle vyskočit a jako by jsme tam nebyli, třeba to nebude tak podezřelý, jen nějaký záznamy nebudou sedět, ale o tomhle se mi moc teď nechtělo myslet. Nechala jsem to odplout, ale moc to nešlo, nakonec jsem usnula, na Adrianovi, kde jinde. Viky seděla předemnou a vedle měla nějakou paní staršího věku a Brian s Hope sedělí… bůh ví kde. Takže já se odebírám do světa, kde jsem svým pánem a můj mozek si může odpočinout od toho všeho co se stalo.
 


Komentáře

1 Nelíí Nelíí | Web | 12. června 2011 v 0:15 | Reagovat

Ohh yes!! i am awesome :D

2 VelííQ VelííQ | Web | 12. června 2011 v 12:05 | Reagovat

áávr on jí políbil... ! :-D em.. pardon.. :-D :-D skvělá kapitola... :-D těším se moc na pokračování... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama