US - 50. kapitola

12. června 2011 v 19:06 | Lizz |  Upíří sestry
Zdravím, může se zdát divné, že jsme s Nelíí v poslední době aktivní a US jsou tu víc, než často. xD No... Nějak jsme se ke konci rozjeli. xD Eh, ano. Slyšíte i vidíte dobře, řekla jsem ke konci. xD Tohle je toti poslední kapitola. A než začnete nadávat a vyhrožovat... Četli jste minulou kapitolu? Pokud ano, tak jistě víte, že dalš už by byli o ničem. xD Takže vážení, tohle je prostě konec. xD Na jednu stranu je ta představa divná, na druhou stranu je to skvělej pocit. Konečně nějaká dopsaná povídka. HELL YEAH! xD TAkže schovejte všechny ostré, tupé, těžké, malé a jakkoliv nebezpečné předměty a užijte si čtení. :P
Má úcta. xD




Tak se zdá, že tu máme hepáč. Alespoň pro následujících dvacet let. Je to zvláštní. Nebyla bych byla čekala, že na něco takového maniak jako Chris přistoupí. Přece není možné, aby byl někdo tak pitomý a věřil tomu, že se tam za dvacet let ukážeme. No tak, Chrisi. Do dneška jsem tě měla za celkem inteligentního tvora, co možná občas použije tu věc v hlavě zvanou mozek, ale řekla bych, že tímhle sis zkazil reputaci. Nebo snad kuješ nějaké vlastní plány? Hm? Copak se ti honí v té tvé pomatené kebuli? No, asi to radši nechci vědět, ještě by mi z toho taky hráblo a co potom? Vystačím si tak, jak jsem. I když to samo o sobě není nic extra, co si budeme povídat. Mohlo by být líp, ale zároveň taky hůř. Nedopadla jsem zase tak bledě. Teda, aspoň si to myslím. A neberte mi moje iluze, děkuji.
"Takže konec?" podívala jsem se po Rose možná trochu opatrně. Nějak se mi tomu nechtělo věřit. Bylo to… Noční můry mohou končit dobře? To je zvláštní. Je pravda, že většinou končí probuzením, ale až takhle? No, asi bych si na to měla začít zvykat. Ale i přesto… Pořád mi to nejde do hlavy. Je to zvláštní, prostě zvláštní.
"Konec."
A bylo to. Nakonec z toho byli všichni tak trochu vedle. Nicméně bylo vidět, jak se jim ulevilo a pomalu tu novinu vstřebávají.
Dojeli jsme v klidu na konečnou, přesunuli se na letiště a pápá ty podivná země plná zážitků na které nejspíš jen tak nezapomenu.
V letadle jsem chytila místo vedle nějaké staré paní, ale nikterak mi to nevadilo. Aspoň budu mít klid. Ta se se mnou jistě nebude chtít vybavovat. Takže jsem ze svého cestovního batůžku, ve kterým byl prakticky celý můj předcházející život, vytáhla knížku, otevřela ji a začala číst. Jako bych tu knížku nečetla už milionkrát a neuměla ji skoro nazpaměť. Ale to nevadí. Při každém čtení najdu něco dalšího. Nějaké souvislosti, které mě dříve nenapadli. Docela se děsím dne, kdy zjistím, že už tam nic dalšího není. Pak si asi budu muset najít jinou knihu. Naštěstí jich rozhodně není málo.
Víte, co je na tom nejvtipnější? Že většina knížek končí uzavřená tím až skoro nostalgickým: "A žili šťastně až do smrt." jenže, co když se potom ještě něco zvrhlo? O tom už se nikde číst nedá. Bylo by to zdlouhavé a nudné, nejspíš. Ale není život sám o sobě takový? Nebo spíš ta existence, co máme my. Nechutně dlouhá a místy nudná. Na druhou stranu není to tak vždycky. A po předcházejících měsících bude trocha nudy i vítaná. Zhruba tak týden, pak si budu zase stěžovat. Známe se. Navíc… Nechci být první upír, co umře na nudu. To ani omylem ne.
Cesta letadlem byla tak nechutně klidná, že by z toho jeden až chytil psotník, nebýt toho, že si to užíval. Sem tam jsem nakoukla z okna. Víte, ten pohled je fantastický. V mracích a všechno dole se zdá tak malinkaté. Vaše problémy zůstanou na zemi a vy se na těch pár hodin můžete stát kýmkoliv jiným, kdekoliv jenom budete chtít. Je to příjemná změna.
Po Bůh ví kolika hodinách jsme konečně přistáli a já si v duchu přísahala, že v nejbližších třech dnech už nemám v úmyslu nasednout do žádného dopravního prostředku. Asi by mě to totiž zabilo.
Naneštěstí Adrian měl jiné plány. Zmučeně jsem si povzdechla a nasedla do té pošahané kovové krabice přecpané lidmi. Ano, mluvím o městské hromadné dopravě. Naštěstí pro nás to bylo už jen chvilku.
Popravdě docela jsem se na Adrianovi rodiče těšila. Co si pamatuji bývali to docela milí upíři. Docela. Na druhou stranu, co byste čekali od někoho, komu se narodí Adrian? No tak, že jste nemysleli, že budou normální? To byste mě doopravdy zklamali. Jsou zvláštní. Ale fajn. Helen a Joseph.
Konečně jsme šli pěšky. Řeknu vám, je to doopravdy geniální pocit. Měla jsem dojem, že ještě chvíli budu někde zavřená, tak někomu něco udělám. Bylo to těžce deprimující.
Adrian zazvonil na dveře a jenom jsme čekali, jestli nám někdo otevře. Docela by mě zajímalo, jak bude vypadat návrat marnotratného syna domů.
Z okna vykoukla černovlasá hlava Helen. Věřím, že dole byl i zbytek těla, tedy pokud se nena- Bože, co to zase melu? Chtěla jsem říct vykoukla Helen. Pokud byl Adrian po někom vzhledově, tak zaručeně po ní.
"A hele kdo se nám to vrátil domů." Zazubila se. Určitě o něm musela vědět, ale i tak vypadala trochu překvapeně. A zároveň taky ráda. "A koho nám to s sebou přivedl?" prohlédla si nás jednoho po druhém. Decentně jsem zamávala, aby mě nemohla nařknout z toho, že jsem nezdvořilá nebo tak něco. Nestojím o nějaké neshody hned ze začátku.
Ozvalo se různé zabručení pozdravů a během chvilky už jsme byli všichni vevnitř. Byl to příjemně zařízený dům.
"Posaďte se u nás, dáte si něco hm… na zub?" mile se na nás pousmála a ani nečekala na odpověď. Vzápětí byla zpátky s několika sklenicemi sakra dobře vypadající krve.
"Děkujeme," prohlásil za všechny Adrian.
"Tak povídejte, co jste celé ty roky dělali? Holky jsem nějakou dobu neviděla a o tobě… Ani tě nenapadne se ozvat. Aspoň Hope má rozum a dá jednomu vědět, co nového a jestli vůbec žijete." Obdařila jmenovanou úsměvem.
"Víš, mami, tak nějak nebyl čas. To jsou lovci tady, lovci támhle…"
"Lovci… To ti tak věřím. U tebe bych to viděla spíš hezká sukně tady a tam a támhleta!" popíchla ho a já se musela chtě nechtě zasmát. K mému smíchu se připojili i ostatní. Jo, Adrian je zkrátka starej úchylák. A nikdy se tím nijak netajil. Proč by taky měl, že? Lidé ho neznali a upírky, popřípadě upíři věděli na čem jsou.
"No, je pravda, že jedna pěkná sukně by teď byla." Debil. Málem jsem se kvůli němu udusila krví. Fakt. Ale je to dobré. Rose mě pomstila a jednu mu hezky natáhla. Sice ne tak, že by mu to ublížilo. Spíš jenom tak laškovně, ale i to se počítá.
"Jak taky jinak. Takže nakonec se zadařilo, zajímavé." Prohlásila se smíchem.
"Ani nevíš jak." dodal Adrian a já přemýšlela o tom, jak Helen zareaguje na zprávu o tom, že bude babičkou. A myslím, že to ani nechci vědět.
"To je fajn. Ale určitě musíte být unavení. Povídat si budeme moc i potom. Omlouvám se. Jenom jsem byla ráda, že vás všechny vidím. Koupelna je nahoře, pokoje vám ukážu. Pojďte za mnou." Super. Myslím, že budu jenom ráda za trochu klidu a vody. Pořádně teplý vody.
"Sprchu si beru jako první, aby bylo jasno." Oznámím rovnou, aby si nikdo jinej nedělala zálusk. Nebo třeba jenom nemyslel na to, že by tam vlezl dřív.
"Hej!"
"Co?"
"To není fér!"
"To nic." Vyplázla jsem na Rose jazyk a vyrazila za Helen.
"Kde je Joseph?" zeptala se Hope a přitom skoro poskakovala za námi.
"Šel nakupovat, do knihovny a na nějaké setkání či co." Jen tak mávla rukou. Bylo to uklidňující být zase tady. "Jenom si dávejte pozor, občas se tu dějí podivné věci, jak by řekli lidé. Ale to si zvyknete. Je to prostě starý dům." pokrčila rameny a vedla nás dál.
Jak jsme tak procházeli domem začalo mi teprve pořádně docházet, že to opravdu skončilo. Na nějaký čas a po tváří se mi rozlil spokojený úsměv.

*** O něco málo později ***

Stála jsem na zahradě a pozorovala dvě houpačky co se střídavě vznášeli nahoru. Dneska bylo hlídání na mě. Rose si kamsi vyrazila s Adrianem. Bylo zvláštní, jak poklidně jsme si tu žili. Samozřejmě ne všichni pohromadě, ale dostatečně blízko, kdyby se náhodou něco dělo. Jenže uteklo bez mála sedm let a všechno bylo pořád v pohodě. Až na to, že Zachary s Katarinou nosili do školy místo svačiny a lahví s pitím, flašku s krví, popřípadě tabletami. A až na pár jistých…ehm nepříjemností to všechno bylo v pořádku. Třeba jako když se Zachary kvůli čemusi popral a dotyčný začal krvácet nebo když Katarina vyhrožovala učitelce, že pokud jí bude nutit chodit spát, pošle na ní tatínka a ten jí vypije všechnu krev, až bude docela uschlá. Jo, byly to docela zábavné chvíle. Přece jenom docela dost se toho dá hodit na bujnou dětskou fantazii a náhodně zahlédlou scénu v televizi, ne? A kdyby náhodou byl nějaký problém, odstěhovat se dalo vždycky. Až na to, že se mi odtud ani nechtělo. Bylo tu příjemně. Sice mě poněkud rozčilovala ta jejich léta. Dlouhá a plná slunce, ale co s tím už jeden nadělá? Nejspíš nic. Nikdy nebude nic ideálního. Ne úplně.
Ale co už. Podívala jsem se na oblohu. Byla tam krásná bouřková mračna. Tohle vypadalo nadějně. Ještě nezačalo pršet, ale moc tomu nechybělo.
Zahnala jsem děti domů. Nebála jsem se, že by nastydli nebo tak něco, ale to víte sousedům by to mohlo přijít divné.
Sice zkoušeli protestovat, ale kdy ne? Nicméně, po těch letech s nimi mám jisté způsoby, jak nakonec dosáhnout svého. Škoda jen, že tenhle klid není navěky.
 


Komentáře

1 The VelííQ The VelííQ | Web | 13. června 2011 v 9:11 | Reagovat

Chci bonusovou kapitolu s Mattem!! :-D :-D Ne já to chápu jenóm... Takovej rychlej konec... :) :-D ale parádní povídka, moc mě bavila... :)

2 The VeliiQ The VeliiQ | Web | 13. června 2011 v 9:12 | Reagovat

Jmenuje se Matt žejo? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama