PP - 47. kapitola

30. července 2011 v 20:13 | Lizz |  Ples příšer
Zdravím! xD
Popravdě vážení, myslela jsem, že mě jebne. xD Sedm a půl strany je prostě moc. xD Chápete to, že Adrianiny kecy během jedné kapitoly zaberou SEDM A PŮL A4 ve wordu? xD Já ne. xDD :D
No to je fuk. xDD




A zase škola. To tu opravdu dlouho nebylo. Ale mě to ani nějak zvlášť nevadilo. Doma byl poměrně klid, párkrát jsme byli u babi, takže jsem viděla Jacka a ostatní. Prostě takový až podezřelý klid a pohoda. Ale nestěžuju si. Bylo to docela fajn. Už zase jsem seděla v lavici, ale tentokrát s tím, že elfík dorazí a ten den tak bude o něco snesitelnější. Kdo by byl před půl rokem věděl, že tohle někdy řeknu? He, asi jsem už dočista zmagořila.

K lavici si to opět šinula Liliana. Předpokládám, že mi jde oznámit, že je u nás doma Bill. Jako bych to sama nevěděla až moc dobře. Jenže když jste mrcha s růžovým mozkem, co je beztak praný ve Vanishi…

"Nazdar, psychouško." Hm, to tu dlouho nebylo. Skoro se mi až stýskalo. Kecám. Nechybělo mi to ani trochu.

"Mára rë." Připomeňte mi, že si chci zjistit, jak se elfsky řekne ahoj a lochneska. Říkat Růže dobrý den je totiž ujetý. Ale ten její pohled, který je už dopředu otrávený za to stojí.

"Co to meleš? To už ti doopravdy přeskočilo?"

"Quentilyë eldalambenen?"* Zkusila jsem to jinak. Zase se nechytala. Jak nečekané.

"Jsi opravdu zralá na psychiatra." konstatovala a pohledem přejela třídu. "A hele… Bodyguard se ti asi vrátil. Tak to já mizím." Ani si nepočkala na odpověď a poměrně rychle se uklidila do bezpečné vzdálenosti. A teď mi jakože uteklo co? Stejně je to celý strašně divný.

"Co ti chtěla?" zamračil se na Lilianiny záda.

"To, co vždycky. Takže nic." pokrčila jsem rameny. Opravdu toho moc neřekla, což jí není tolik podobné. Ale tak to už je vedlejší. Co se děje Lilianě mě fakt nezajímá.A může to znít sebevíc hnusně. Prostě ji nemám ráda a tečka. "Proč?" zvědavě jsem se na něj podívala. Třeba se něco dozvím. Něco málo, i když tomu sama nevěřím.

"Jen tak." Jo, to ti tak věřím, elfíku. Ušklíbla se v duchu, ale nahlas neřekla nic. Přeci jenom ho není potřeba dráždit.

"Nazdar, člověče. Dost, že se tu taky ukážeš." přiřítila se Linda s Tomem v závěsu.

"Ahoj. No, říkal jsem si, že by vás nebylo od věci zkontrolovat." Tse, dělá jako bychom vyváděli kdoví co. A přitom jsme ták hodný. Možná ještě hodnější. Tedy většina z nás. Hehe, já nic, já muzikant. A neviditelnej k tomu.

"Jo, no. Mimochodem, co brácha?" Ehm, že mu to Nathaly se Simonem řekli? No i kdyby ne, hádám, že si něco vymyslí a bude to znít přesně, jako by tam byl. Jak taky jinak. Léta praxe.

"Ale…Zrovna tohle bych radši neřešil." Elfe, elfe. Ty ses minul. Měls jít do divadla a ne na naší základku. Stejně by mě zajímalo, proč sem lezl. Tvrdí sice, že má nějaký úkol, ale nikdy víc neřekne. Dobře, možná nemůže, ale stejně… Komu bych to tak asi řekla?

"Zajímalo by mě, jak to chceš všechno dohánět. Poslední dobou totiž zmagořili a rozhodli se nás zavalit hromadou všech těch blábolů a následně zabíjet zkoušením." odfrkla si znechuceně Linda. Ačkoliv, jak tak nad tím přemýšlím, on toho nebude mít k dohánění zase tolik. Byly tam zimní prázdniny. On si je de facto jen prodloužil.

"Hádám, že toho fakt netrápí." ušklíbl se Tom. Bodejť by trápilo. Šprta jednoho. I když u něj bude na vině něco jiného než přemíra učení. Spíš bych to viděla na nechutně inteligentní mozkové buňky a dvě staletí zkušeností. A řekla bych, že se nepletu.



Víte, co vám naprosto a dokonale zkazí náladu? Když přijdete po prázdninách do školy a první hodinu máte zeměpis. Zmučeně jsem se na Blacka podívala. To postě musí být za trest.

"Dobrý den, postavíme se. Očividně jste všichni nadšení, že se tu zase setkáváme." pobaveně se na mě podíval. No jistě, samým štěstím se rozplývám. Tfuj! "Posaďte se." Hurá! Už mě začínaly bolet nohy. Asi jsem si holt na stání odvykla či co. "A hned na začátek pro vás mám jistě potěšující zprávu." To ne! Já nechci písemku! Tra la la. Kdo se to má učit? Dobře já, ale zrovna mě je tohle úplně šumák. Jsem ráda, že poznám Austrálii od Afriky a tu zase od Evropy, ale víc po mě nechtějte.

"Ode dneška za týden- Petere, sklapni. Kde jsem to…No jasný. Ode dneška za týden si napíšeme písemku. Konkrétně slepou mapu. Rozdej to, Liliano. Dík." podal Lochnesce papíry. Heh, asi budu vážně nemocná. Musím si pořídit mor, choleru, lepru, ebolu nebo aspoň pitomou angínu. Protože jako já a slepá mapa? Ha ha ha. Jo, jasně. I když ještě pořád nevím čeho je. Třeba to nakonec nebude tak hrozné.

Fajn, beru to zpět. Je to horší než moje nejšílenější noční můra. Afrika. Proč zrovna Afrika o které nevím nic kromě toho, že by tam údajně měl být Egypt a Kongo? Jo, bude to ještě zajímavé. Hodně zajímavé. Můžete mi někdo prozradit kde narychlo seženu nějaký virus nebo bacila? Ačkoliv…Ono je to stejně jedno. Té mapě se tak jako tak nevyhnu. Black je totiž jeden z těch, co nechává zameškané písemky dopisovat. Ostatně, kdo z učitelů to na téhle škole nedělá? Možná tak Williamsová a Carlton, ale to je tak vše. Aspoň myslím.

"Z druhé strany máte názvy, co se naučíte a pár z nich se pak objeví v písemce." Potěšující. A hádám, že u toho nebude ani napsané jestli ten název je stát, řeka, město nebo co vlastně.

"Pane učiteli, ale Kongo tam máte dvakrát." přihlásila se chytře Liliana a já jenom dostal chuť o něco omlátit hlavu. I já vím, že je to řeka a stát. No nic. Hned si přijdu o trochu chytřejší. Ačkoliv hádám, že to mi moc nepomůže. Fakt, že to vím, neznamená, že vím, kde je najít.

"To sice ano, ale jednou je to řeka a podruhé stát. Ještě nějaké nejasnosti?"

"Je ta písemka povinná?" nasadila jsem psí oči. Jen doufám, že má lepší náladu než minule. Ne, že by za dveřmi nebylo fajn, ale… Nic se nemá přehánět.

"Pokud chceš být raději zkoušená, není problém."

"Ne, to je dobré. Děkuju." He, ještě být zkoušená. To tak. Takhle mám aspoň šanci něco obšlehnout od souseda. U tabule bych si o něčem takovém mohla nechat leda zdát. Takže radši nic.

"Nějaké další dotazy?" Nikdo se neozval. "Výborně. Takže si otevřete učebnici…" Bla bla bla bla bla bla bla.

A vydržel žvanit celých následujících pětatřicet minut. Hodiny zeměpisu by měly být ze zákona kratší. Pět minut by bylo optimální. To je totiž tak akorát na zapsání do třídnice. Ideální stav. Tedy za předpokladu, že by učebnu šoupli k nám na patro. Komu se má do těch schodů chtít lézt pořád? Něco příšerného. Stavitel byl sadista. Jedna protože postavil tenhle ústav a pak… Tolik pater? Nechápu k čemu. Zbytečnost.



"Manen cáralyë?"** otočil se na mě o přestávce elf. Eh? Co to zase mele?

"Buď od té dobroty a mluv na mě normálně." Stejně ti totiž nerozumím. Elfština holt nebude moje silná stránka.

"To je normální," ušklíbl se.

"Pro tebe možná."

"Pro tebe by ale mělo být také." Upozornil mě. Jako bych to sama nevěděla. Jenže mělo by a realita jsou dvě poněkud odlišné věci.

"To je sice možná, ale pravda je krapet jiná." Maličko víc. Přece jenom… "Já se totiž, na rozdíl od někoho, tuhle hatmatilku neučím od narození." Takže jenom těžko můžu zvládat mluvit plynně. Natož reagovat na bůhví jaké dotazy.

"To sice možná ne, ale upřímně pochybuju, že by tě Gabriel nechal celých pět let jen tak být. Musel s něčím podobným počítat." Zase vypadal jako by chtěl něco říct a na poslední chvíli si to rozmyslel. Tak co mi málem vykecal tentokrát? Mám snad dalšího sourozence, co dopadl obdobně jak Miss záhrobí? Jestli jo, chci to vědět. O nějaká podobná překvapení totiž opravdu nestojím. Ne znovu.

"Jo, je to možné. Ale víš, lidský mozek má jednu fajn vlastnost. Zapomenout většinu svého dětství. Takže je klidně možné, že tá- chci říct Gabriel měl snahu naučit mě tohle, ale já si to stejně nepamatuju." Panejo. To byl proslov. I na mě celkem dlouhý. Jenže někdo mu musel ujasnit fakt ohledně lidí. He, ale tím pádem se mě to tak docela nebude týkat, že? Chci říct… Jsem hybrid. Teoreticky bych mohla- Shánět ubytování v blázinci. Nad čím to proboha zase přemýšlím? Zabte mě někdo! Ale rychle prosím. Žádné sadistické zdržovačky.

"Něco už jsem o tom slyšel. Stejně jako o tom, že všechny ty vzpomínky jsou pořád uložené. Ačkoliv si je lidé nejsou schopni vybavit. A taky jsem slyšel, že už i lidi přišli na to, jak si je připomenout, ale ne všichni o to stojí. Nemám pravdu, Adriano?" Jo, na tom něco bude. Ačkoliv, pokud by šlo pouze o prvních pět let… Nemyslím, že by tam bylo něco tak strašného. To ne. Všechno to špatné se začalo dít až po jeho odchodu. I když… Nejenom to zlé. Kdyby neodešel, nebyl by Alex. Což je, ačkoliv na něj dost často nadávám, příšerná představa. Vlastně by nejspíš všechno bylo jinak. Já sama bych byla jiná. Takže možná i přes všechen ten hnus je dobře, že odešel. Nepatřil sem. Nebyl obyčejný člověk. A ani nebyl jako Simon a Nathaly. Možná je mu líp mezi jeho. Tohle celé byla jen šaškárna, které se teď spolu s ostatními špičatouchými pošuky někde směje, ale i tak. Docela bych ráda věděla, jestli měl mamku někdy rád. Chci říct… Proč si s ní vůbec někdy něco začal? Musel vědět, že jednou bude muset odejít. Nechápu to. Ne, špatně. Nechápu jeho. A když nad tím tak přemýšlím, ani Rafael by tu správně neměl být. Jsou si teoreticky vzato dost podobní. Nedokážu vysvětlit ten rozdíl mezi Nathaly se Simonem a tátou s Rafaelem. Ale prostě tam je. Až propastný. Zvláštní, že mě to nenapadlo dřív. Mohla jsem si ušetřit spoustu času přemýšlení nad blbostmi.

"Pravděpodobně," odpověděla jsem trochu se zpožděním. Ale tak lepší než nikdy, nemyslíte?

"Ty vzpomínky by se daly vrátit." A kde je ono pověstné ale? Sice to neřekl, ale stejně bylo jasně slyšet.

"V čem je háček?" zeptala jsem s, když mlčel nějak podezřele dlouho.

"Byla bys mimo své tělo. Navíc by sis zopakovala doopravdy úplně všechno, takže pokud máš něco, co nechceš zažít znovu. Nebo jsi na to z nějakého důvodu zapomněla…" odmlčel se. Aha. Jasný. Prostě se z toho můžu zbláznit. Bomba. Ale řekl mu už někdo ,že to samé dělá Stín?

"Fajn. V tom bych problém neviděla."

"Netušíš totiž o co jde." A jak bych mohla, když jediný, kdo mi o tom může něco říct je on a uznejte, že nepatří mezi ty nejsdílnější. Všechno abych z něj páčila minimálně heverem. Navíc, jak nebezpečné můžou být vzpomínky pětiletého dítěte?

"Tak mi to vysvětli."

"Ten, co bude tvé vzpomínky vytahovat, je uvidí také. Navíc jsi iluzionistka. A nebude to sice trvat dlouho, ale tobě samotné to bude připadat jinak. Navíc, někteří z nás se nechají minulostí pohltit a už se neprobudí. Svoji minulost si prožívají pořád dokola. Málokdo z nich se vrátí zpět a ti, co ano… No, není to nic hezkého." Na chvíli vypadal docela smutně? Nevím. Znal nebo snad zná někoho takového? Pokud ano, raději bych měla zmlknout, než plácnu něco strašně milého.

"Proč?" Špatná otázka. Ale já to chci vědět. Pokud na mě chce něco zkoušet, chci vědět, do čeho jdu.

"To se hodně špatně popisuje. Musela bys to vidět." Ale to bych mohla jen u elfů, kvůli kterým ho tohle vlastně napadlo. Jo, tomu se říká ironie osudu. "Neměl jsem o tom vůbec začínat. Nechápu, proč mě to napadlo. Zapomeň na to." Pozdě, řekla bych. Jednou už to zmínil a mám za to, že se té představy jen tak nezbavím. Chtěla jsem něco namítnout, ale on by se naštval. Však to všichni až moc dobře známe. Bylo to tu tolikrát až už to ani vtipné není.



"Dobrý den, posaďte se. Kdo chybí?" Uááá, chce se mi spát. Matika má asi nějaké hypnotické účinky. Porozhlédla jsem se po třídě. Většina lidí vypadala podobně. Jen na elfa a Alex to nemělo žádný účinek. Oni nejsou normální! Z batohu jsem si nenápadně vytáhla sešit s Miou a Erikem. Aneb ať žije matematika.



Nečekaně mi to prošlo. Čekala jsem nějakou průpovídku, ale nic se nekonalo. Tedy o hodině ne. Přestávka nebyla až tak milosrdná.

"Co to píšeš, psychouško?" Bezva. Bez lochnesky bych opravdu nepřežil jediný den. Sbalila jsem sešit a strčila ho do lavice.

"Nic, co by tě mělo zajímat." Ne, opravdu si nemyslím, že zrovna ona by mohla chtít číst něco jako tohle. I když Lochnesku hraje celkem obstojně. Na druhou stranu je fakt, že o Nessie slyšel každý.***

"Posoudím sama. Ukaž." Natáhla ruku. No ona si snad vážně myslí, že jí to dám. Chce mě rozesmát? "Ah, ahoj, Rafaeli." Nasadila ten její úsměv, co se mi z něj chce pokaždé zvracet. Ona to ještě nevzdala?

"Hm… Co bys ráda?" Ani on nezněl nadšeně. Že by mu už podšoupla katalog, aby si vybral smoking?

"Ten sešit, co má tady psych- chci říct Adriana v lavici." Proč jí to tak zajímá? Nemůže prostě odplachtit?

"Sešit? Myslíš tu matematiku?" Jo, přesně ten. Kývla jsem. Přesně ten, co nemám nejmenší zájem ho tady té nádheře ukazovat. "Obávám se, že ona tam ten zápis stejně mít nebude, ale můžu ti půjčit svojí, jestli chceš." Díky, elfíku. Jedna čokoláda pro tebe. Připomeňte mi to pak někdo.

"Eh. Ne, díky. Zapomeň na to. Nešel bys ven?"

"Myslím, že naposledy jsem se vyjádřil jasně, ne?" zněl a vypadal až příliš chladně. Nelíbilo se mi to. Naopak Lilianiny výraz byl k popukání a to, jak měnila barvy taky. Zbledla, zrudla, srovnala se, zrudla a naštvaně odkráčela pryč. Tak a je klid.

Děkovně jsem se na něj pousmála.

"Máš dneska čas?" vyprskla jsem smíchy.

"Proč?" Nemrkat a nesnažit se parodovat Lilianu, nemusel by to přežít.

"Nemůžeš prostě odpovědět?" zakroutil pobaveně hlavou. "Máme časový skluz." Aha. Zase tohle. Mohla by mi zrovna v tomhle moje minulost nějak pomoci? Možná, jenže na to mám prý zapomenout. Jenže to nejde. Navíc, jak zlé by mohli být moje vzpomínky? Rozhodně ne moc.

"Aha. No, měla bych mít čas." Čistě teoreticky zatím nevím o ničem, tak proč bych neměla?

"To je dobře. A nemysli na to, prosím." Trochu vyděšeně jsem se na něj podívala. Jak by mohl vědět na co myslím? Říkal přece, že… "Netvrdil jsi náhodou, že mi do hlavy nevidíš?"

"To sice ne, ale nějaký pátek už tě znám."

Ok. Dobře. Sice to není zas až tak dlouho, ale i tak. Už to bude nějaká doba. Ale stejně je to zvláštní. Změnila jsem svůj názor na něj celkem rychle. Na to, co jsem kdysi prohlašovala a za co bych se dnes nejradši umlátila. Opravdu zvláštní.

"Tak vidíš, prostě to vypusť."


***

"Ty se nesoustředíš," ozvala se Nathaly už po několikáté, když jsem pomalu ani nezvládla vytvořit tu pitomou kouli. Je fakt, že jsem byla myšlenkami mimo, ale proč jsem netušila. Prostě jsem nezvládla udržet pozornost na jakoukoliv věc po dobu delší než dvě minuty.

"Promiň, zkusíme to znovu?" navrhla jsem a navrch přidala úsměv.

"Dneska už ne."

Překvapeně jsem se na ní podívala. To toho už chce nechat? No, je pravda, že vypadá docela unaveně. Skoro jakoby toho moc nenapsala. A tohle jednoho taky unaví. I když to nedělá pořádně.

"Ok, do příště se zkusím polepšit." Hih, ještě svatozář, křídla a můžu si jít poletovat a prozpěvovat u toho nějaké chorály.

"Dobře," usmála se. Opravdu by nebylo od věci, kdyby si šla lehnout. Trocha spánku ještě nikoho nezabila. Pokud si ovšem nelehl do speciálně upravené postele nebo ho někdo ve spánku nepodřízne. Ale řekla bych, že to zrovna tady nehrozí. Přece jen, kdo by byl tak pitomý, aby že by zkoušel podříznout elfa? Dobře, pár individuí by se jistě našlo, ale tak… Víte, jak to myslím, ne?

"Adri? Můžeš na moment?" objevil se Rafael mezi dveřmi. Tady to má někdo opravdu moc dobře spočítané, co?

"Akorát jsme skončily," oznámila mu Nathaly. Trochu se zamračil, ale nijak to nekomentoval. Ať už to bylo cokoliv. Zvedla jsem se a hezky jako ocásek šla za ním.

"Sedni si." Mávnul rukou k posteli. Ha! Super, budu si moct pořádně sednout. Ani jsem se neptala a rovnou mu zabavila jeden malý polštář.

"Fajn, co se zase stalo?" Ten jeho výraz mě opravdu deprimoval. Nemohla jsem si pomoct.

"Nic. Mělo se něco stát?" No soudě, podle tvých výrazů bych klidně řekla, že se na tenhle svět řítí meteorit a všechny nás smete. Ačkoliv, to by byla spíš dobrá zpráva.

"Ne, nemělo. Jenom začínám být asi paranoidní."

"No, máš proto dost dobrých důvodů. Každopádně… Ne všechno znamená katastrofu." Nekecej.

"Jo a všechno zlé je prý pro něco dobré, já vím. Sice mi to přijde jako řádná ptákovina, ale možná to někde platí. Nevím."

"Moc to prostě řešíš." Jo, to je taky fakt. Jenom jsem se pousmála. Chce to změnit téma. Mám z toho docela dost divný pocit. Nevím proč, ale prostě to tak je. Jsem magor.

"Nejspíš. Proč ses musel vrátit?" To mě opravdu zajímalo. "A Morgan s tebou?" A tohle taky.

"Něco jsme museli probrat s Gabrielem a ostatními. Mimo jiné taky tebe."

"Mimo jiné? Co například?" No co? Prostě mě to zajímá. Vždycky jsem měla elfy ráda a teď tu mám možnost jednoho z nich vyslýchat. Tak proč toho nevyužít?

"Nic důležitého - pro tebe." Jo, lae na to jsem se neptala. "Navíc ti to stejně říct nemůžu."
"Proč?"

"Gabriel to zakázal." Ach jo. Otrava. Ale tak mě napadá… Zakázal to i Morgan? Heh, já se snad budu na mrtvolu i těšit. Jde to se mnou vážně z kopce.

"Aha. A o čem ti nezakázal mluvit?" Aspoň něco bych se dozvědět chtěla.

"opravdu by mě zajímalo, proč jsi zrovna tímhle tak posedlá. O nic přece nejde. Nejsme zase tak odlišní od lidí. Ve skutečnosti na tom není vůbec nic úžasného."

"Kdybys nemlel. Pro tebe možná ne. Ale ty v tom žiješ od malinka. Za dvě stě let to možná zevšední. Ale pro někoho, komu patnáct let rvali do hlavy, že neexistujete, to e skoro jako objevení Atlantidy." A ne že mi teď řekne, že ta taky existuje. To by asi bylo opravdu trochu moc. Bych se nejspíš zvedla a šla se udat na psychinu.

"Myslíš tu potopenou zemi? To taky nechápu co na ní pořád všichni vidí." Protože jsi elf a máš posunutý vnímání. Jinak to nechápu.

"Nejsi nemocný?" sáhla jsem mu na čelo. "No, horečku nemáš. Takže to bude ušima. At-lan-ti-da. Bájná potopená země, co se lidé zatím pořád dohadují proč a jestli se potopila a pokud vůbec existovala tak kde jí najít." Některé teorie jsou fajn. Jiné jsou nebetyčná blbost na první pohled.

"Stejně to nechápzu. Tu fascinaci vším, co už stejně neexistuje." Áááá on snad není ani trochu zvědavej! Jak je to sakra vychovávají?

"Atlantida, elfové, Lochneska,…" Teď nemám na mysli Lilianu, i když ta je taky téměř nadpřirozený úkaz. "Yetti, upíři nebo cokoliv jiného včetně mimozemšťanů… Je jedno o co jde, ale ani u jednoho lidé nemohou s jistotou říct, že to existuje. A člověk, jak je všeobecně známo je tvory až nechutně zvědavý." Snažit se tohle vysvětlit elfovi je asi zbytečná námaha, co? Ale stejně to musím aspoň zkusit. Když nic jiného.

"Tak nebo tak…Nechápu, co je tak zajímavého na potopenému kusu země, přerostlé vodní ještěrce a pijavicích."

"Přerostlá vodní ještěrka? Dobře, chápu. Je to zbytečný. A jenom tak ze zvědavosti. Když tedy existují elfové…" a smrtky. Zdravím Morgan. "Co dalšího tu mezi námi pobíhá?" Ne, nemohla jsem si to odpustit. "A Ani nezkoušej vyslovit, že ti to Gabriel zakázal." Téhle odpovědi mám totiž plné zuby. Když se nemohl za celých deset let ani ozvat, tak ať mi teď nekecá do toho co můžu nebo nemůžu vědět.

"Zlobíš se na něj, že?" He? Co? Na mě poněkud rychlá změna tématu. "Na Gabriela…" vysvětlil, když viděl můj nechápavý výraz. Opravdu by nebylo od věci naučit se tvářit jak kus šutru. Rozhodně by se pro to později našlo nějaké vhodné využití.

"Zlobím?" zopakovala jsem, jako bych netušila, která bije. "Fakt je ,že nevím, co si o něm mám myslet. Mám být ráda, že žije? Nebo se vztekat kvůli tomu, co udělal? Být na něj naštvaná za to, co jeho odchod způsobil… Nebo proto, že se celou dobu ani neobtěžoval ozvat? Proto, že díky němu je ze mě to, co je? Nějakej pošahanej mutant? Nebo by mi to mělo být celé radši jedno? Nevím. A tak nějak si ani nejsem jistá, jestli to vědět chci. Naučila jsem se totiž dělat, jakože se ty všechny hnusný věci nestaly. Nemyslet na ně. Prostě je vypustit. Bylo a je to tak lepší. Takže nevím, jestli jsem na něj naštvaná a nechci to zjišťovat." Přibližně někdy uprostřed toho proslovu jsem se zvedla a zamířila si to k oknu. Měl odtud vcelku zajímavý výhled a já aspoň měla výmluvu, proč se nedávat na něj. No, nebyl to geniální nápad? Až na to, že mi zasadil do hlavy brouka. Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Zlobím se na něj? A co vlastně udělám, až ho uvidím? Co bych měla udělat? Co mu říct? Vždyť je to v podstatě cizí chlap. Nic o něm nevím a dokonce i to, co jsem si o něm doteď myslela bylo špatně. "Opravdu nemám nejmenší tušení…" povzdechla jsem si a vlastně spíš jen sama pro sebe. Nevím, co čekal, že mu odpovím. Každopádně tohle to nejspíš doopravdy nebylo.

"Neodešel proto, že by chtěl." Takže teď si tu bude hrát na jeho obhájce? Vysvětlovat mi proč některé věci udělal a jiné ne? Poslouchal mě vůbec před chvílí?

"Chtěl nebo ne, teď už je to jedno. Výsledek to má stejný. Mimochodem, sdělili jste mu tu novinu, že byl prohlášen za mrtvého? Takže kdyby se náhodou chtěl ozvat, čemuž sama nevěřím, tak ať to laskavě nedělá." Mohl by to totiž být onen příslovečný poslední hřebík do mamčiny rakve. A o to opravdu nestojím. Ani v nejmenším.

"Jsi naštvaná." Tentokrát to nebyla otázka, ale konstatování faktu. Jenom si nejsem jistá, jestli měl pravdu. Nepřipadám si jako bych zuřila. Ne, tohle je něco jiného . Jenom to zatím neumím pojmenovat. "Každopádně na to máš nejspíš plné právo." Najednou stál vedle mě. Kdy se vlastně zvedl?

"Nejsem. Jenom už nevím, co je pravda co si o tomhle všem mám myslet. Až moc se to zamotalo. Změnilo se to příliš rychle. Opravdu jsou to jen čtyři měsíce od doby, co ses objevil u nás ve třídě? I tohle zní tak nevěrohodně. Neprobudím se zítra v blázinci připoutaná k posteli s tím, že tohle byl jenom sen, že ne?" Otočila jsem se na něj a kdyby to šlo měla bych místo očí otazníky. Jenom se pousmál. No, jsem ráda, že aspoň on se baví.

"Neboj, neprobudíš. Jen jestli by to pro tebe nebylo lepší." He? A tohle myslel jak? Že v tom cvokhausu by mi bylo lépe? Mu dík.

"Nemyslím si. Nakonec, tohle není až tak špatné." Když si odmyslím pár věcí. Vlastně je to celkem zábavné. Rafael se akorát nadechoval k nějaké další odpovědi, když se otevřeli dveře a dovnitř vešel s poněkud pochmurným výrazem Simon. Ehm… Bude to znít opravdu paranoidně, ale co se stalo? Jenom se na nás podíval a zamračil se ještě víc. Nechápu proč, nic špatného se nedělo. Nebo aspoň doufám. Poslední dobou už si totiž nejsem jistá vůbec ničím. Simon zažvatlal cosi tou jejich hatmatilkou. Hele! Co takhle po našem? Já chci taky vědět o co jde. Už jenom proto, že nezněl dvakrát nadšeně. Spíš naopak. Rafael mu s klidem odpověděl a nakonec připojil otázku. Snažila jsem se něco pochytit, ale naprosto bezvýsledně. Rafael se podíval po mě a zase mu cosi odpověděl. Chvíli bylo ticho. Hej! Proč mám dojem, že šlo o mě? Opět. Sakra, já se musím opravdu naučit víc. Aspoň něco bych jim třeba rozuměla. Když to ticho už začínalo být moc dlouhé Rafael prohlásil, že se hned vrátí a odešel z pokoje pryč. Simon na mě ještě chvíli, ne zrovna hezky, koukal a taky odešel. Proč mám pocit, že jsem něco vyvedla? Ačkoliv zároveň vím, že jsem nic neudělala. Vůbec nic. Tak mi vysvětlete, co se mu, sakra, zase nelíbí. Opravdu to nechápu. Fakt ne.

"Co se to děje?" zamumlala jsem a sedla si na postel. Říkal přece, že bude hned zpátky, ne? I když…Nebylo by lepší, kdybych odtud vypadla? Přece jenom to vypadá na parádní dusno. A u toho být opravdu nemusím.



K jeho dobru lze přičíst, že byl zpátky opravdu brzy a tvářil se jako by nic. Ale to bych tu nesměla být předtím.

"Asi bych radši měla jít, co?" Nemám potřebu přidělávat mu problémy.

"Proč?" Jo, měl jít na herečku. Šlo by mu to skvěle.

"Simon nevypadal nadšeně." Ale proč? Protože tu jsem? Vždyť to jsem byla i předtím a bylo to v pohodě. Tak kde je problém?

"Nesmíš ho brát moc vážně. Je poslední dobou poněkud podrážděný." Huh? Opravdu jsem hodně mimo, ale začínám si zvykat. Děje se tu něco šíleného a nikdo se mi to neobtěžuje vysvětlit. Klasika.

"Stalo se něco?" Ne, nemohla jsem to nechat plavat.

"Nic, co by ti mělo dělat starosti," pousmál se. Opravdu to vypadalo, že není důvod se znepokojovat. "Každopádně, jestli chceš domů, bránit ti nebudu." Hm, když nad tím tak přemýšlím.

"Ani ne. Tady je fajn. Nijak zpátky nechvátám." Ale to už jsem taky zmiňovala, že?

"Dobře. A odpusť Simonovi. Nic v tom nehledej." Ok. Prostě to nechat plavat. No, uvidíme, co se bude dít dál a podle toho se zařídím.

"V pořádku a díky." Proč děkuju? Netuším. Ale prostě jsem měla potřebu to udělat. Ještě chvíli jsme tam seděli a tlachali v podstatě o ničem. Bylo to fajn. Jeden by málem řekl, že jsme opravdu jen dva puberťáci, co spolu zabíjí čas. Takových chvilek by to chtělo víc. Rozhodně bych se nezlobila. Naopak. Jsem ráda za každou takovou normální chvilku. Ostatně, jestli abych si stěžovala.



Nakonec to ani doma nebyla taková katastrofa, jak jsem předpokládala. Možná to bude proto, že jsem všechny okázale ignorovala a zavřela se v pokoji. Měla jsem spoustu námětů k přemýšlení. Ačkoliv byla polovička z nich pod nápisem "ZAPOMEŇ", nešlo mi to prostě z hlavy.

"Večeře!" ozvalo se z kuchyně. Zavřela jsem knížku a šla na jídlo, ve kterém jsem se trochu porýpala, aby se neřeklo a zase odešla nahoru. Už přede dveřmi jsem slyšela zvonící telefon. To by mě zajímalo, kdo zase co chce. Jenže než jsem ho stihla najít, zmlknul. Tak a teď ho mám jako najít jak? No, každopádně pokud šlo o něco důležitého, můžu si být stoprocentně jistá, že dotyčný zavolá znovu. Ale i tak bych mohla ten pitomej mobil najít. Jenže to bych ovšem nesměla trpět jedním ze sedmi smrtelných hříchů - leností. A zvědavostí k tomu… Totiž ta knížka- No, zkrátka a jednoduše - telefon počká. Bude muset. A podle toho, jak vypadal minule mu nožičky nenarostly a tudíž ani neuteče. Plus pro mě.

"Adri!"

"Co?" Nechtělo se mi jít zpátky. Jenže tak nějak bylo jasné, že budu muset. Otrava. "Co je?!" zkusila jsem to znovu, když jsem se prve odpovědi nedočkala.

"Pojď sem." No, co jsem říkala? Opravdu učiněná jasnovidka. Nebo to už bude tím, že s ní nějaký pátek žiju? Těžko říct. Ale s větší pravděpodobností to první.

"Hned," ucedila jsem celá šťastná. Jo, lenost je fakt šmejd. A zvědavost v tomhle případě opravdu nepomůže.

"Kde máš mobil, prosím tě?" zeptala se a podala mi ten její. Takže jsem tomu odpornému zvonícímu křápu neunikla? No, nevadí. Třeba příště. Pokrčila jsem rameny.

"Kdo je to?" zeptala jsem se ještě. Jenom abych zjistila, jestli má ten telefon vůbec cenu brát nebo ho rovnou hodit někam pryč. Nejlépe do pračky. To by už nerozchodil. Ale vzhledem k tomu, čí tahle otravná věc je mám dojem, že já bych měla pak podobný problém. Takže zase nic.

"Phillip." Ha! Super! S tím jsem už nemluvila věky. Ehm, týden. Ale to je detail. Malý a nepodstatný. Kývla jsem a zase zmizela k sobě.

"Hm?" houkla jsem do telefonu cestou.

"Adri? Máš čas?" Čas. Toho mám spoustu. Poslední dobou až moc. Přestává se mi to líbit, ale nestěžuju si. Alespoň mám více času na týrání Erika a Mii. Hm, taky bych tomu mohla vymyslet už alespoň krycí název. Rozhodně by to nebylo od věci. Jenže to by mě muselo něco napadnout. Skřet, například. Nebo múza - v tom lepším případě.

"Samozřejmě." A i kdybych ho neměla, určitě bych to nějak zařídila, aby byl. Ono na tom, že když se chce všechno jde, přece jenom něco bude. Aspoň myslím.



***



Co jste, proboha, takovou dobu řešili?" Já to tušila, že bude mít kecy. Vždyť jsme spolu nemluvili zase tak dlouho. Tak nevím o co jí jde.

"Nic. Díky." Podala jsme jí s úsměvem telefon.

"Nic? Skoro hodinu a půl?" Ona to měřila či co? Si ze mě dělá srandu?

"Hm," odvětila jsem a dál to radši nekomentovala. Někdy je totiž lepší mlčet.

*Mluvíš elfsky?

** Jak se ti dneska vede?

*** Nessie -> Loch Ness -> Opravdu to nemá co dělat s Renesmee.
 


Komentáře

1 Mag Mag | 30. července 2011 v 20:35 | Reagovat

*fanoušskovský záchvat* Hvězdičky nejsou třeba! Nesnáším Lilianu :D Elfííííík, můjjjjj! :D DALŠÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ! :D

2 Nelíí Nelíí | Web | 30. července 2011 v 20:38 | Reagovat

Nooo 7 a pů stránky :D jooo to si člověk hooodně počte.. ale jinak povedený jako vždy ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama