UD- 1. kapitola

1. července 2011 v 0:55 | Lizz |  Upíří děti
Ahoj tady Nelíí.. jenom vám sem dávám první kapitolu Upířích dětí, které napsala Lizz.. další píšu já :D tak doufám, že to napíšu brzo..
Přeju pěkné prázdniny
Nelíí



(zima 2021)
Víte, co vám povím? To o konci světa v roce 2012 byl kec. Zase. Fakt nechápu, proč tomu ti lidé pořád věří. Pokud si dobře pamatuji, tak konec světa měl být i v roce 1000, 1998, 2000, a spoustu dalších. A co se stalo? Nic, svět pořád stojí. Divné, že? Prostě se smiřte s tím, že se odtud tak jednoduše nedostanete a celková eliminace lidstva tak najednou taky není možná. Co bychom potom jedli? Tak vidíte. Dejte s tím pokoj.
No, ale to jsem odběhla hned od tématu, aniž bych o něm začala. Jenom jsem vám to chtěla oznámit. To jenom pro pořádek.
Seděla jsem pro změnu na okně, ale tentokrát s knížkou. Od té dohody mezi Rose a Chrisem uteklo už deset let. Polovina za námi. Další před námi.
Podívala jsem se na Zacharyho, který právě něco strašně důležitého řešil s Katarinou.
Docela mě překvapilo, že se během toho, co jsem ho čekala neukázal ani jeden lovecký noc. Většinou to ty mrchy vycítí. Zjevně jich tu mají nedostatek. Vsadím se, že v takovém Darksillu bych měla na krku minimálně dvě. Tak to zkrátka bývá, když čekáte malého dhampíra.* Ale neukázali se. Já žiju, Zachary není u Asociace a všichni jsou spokojení. Jenom se trochu děsím dne, kdy se u dětí začnou projevovat schopnosti. Řekla bych, že ve škole bude omluva znít těžká angína. Ne-li rovnou zápal plic. Nebo možná salmonela? Něco, aby to bylo dostatečně nakažlivé, aby se sem nikomu nechtělo. Přece jenom, dítě co vám vyhrožuje, že vás jeho otec vysaje se dá pochopit. Horší je to s dítětem, co se vás snaží opéct nebo uvařit. To už je pak prostě průser. Pro nás samozřejmě. Mrtví si většinou nestěžují. A když, tak si z toho většinou živí moc nedělají. Co jsou praskající dveře a vrzající schody? Nic, přesně tak. Rozházené věci jsou horší, ale… No to je jedno. O tom jsem taky mluvit nechtěla.
Vlastně si nejsem jistá, jestli jsem chtěla mluvit vůbec o ničem.
Poslední deset let se totiž naprosto nic nedělo a přesto jsme se nenudili. Chci říct, doopravdy tady mají asi nedostatek lovců. Nebo prostě nepředpokládají, že by někdo z nás dobrovolně lez do státu, kde je půl roku nechutně prozářené léto a i v zimě ten mrzák svítí a tak jich tu je naprosté minimum.
Za tu dobu, co tu jsme si snad nepamatuji ani nějaký incident s lovci nebo našinci. Je tu prostě svatý klid. Což se hodí.
Děti jsou malé jenom jednou a bylo by fajn, kdyby si základku vychodily v klidu. Na střední pak už budou moci kdykoliv. Stejně jako my i oni přestanou v osmnácti stárnout nebo se to aspoň zpomalí. Hodně zpomalí.
"Mami, my to nechápeme!" slezla jsem z okna a došla se podívat nad sešit. Mé druhé já jen tiše zaplakalo. Bože, za co mě trestáš? Proč ty děcka musí brát zrovna geometrii? Jako bys nevěděl, jak ji nemám ráda.
"Jak to? Však je to jednoduché. Podívej… Máš stranu, úhel a stranu. Co je to za větu?" sedla jsem si vedle nich. Chce to trpělivost. Přece jenom všichni jsme se to jednou učili poprvé, ne?
(5. 5. 2023)
Seděli jsme všichni u jednoho velkého stolu. Lidé a upíři. Rozdíl nebyl znát, venku bylo naštěstí zataženo. Katarina zrovna slavila dvanácté narozeniny. Dokonalá idylka, zdálo by se na první pohled. Dort, svíčky, rodina, kamarádky. Jenom počasí se trochu nevyvedlo, ale komu by to vadilo, že ano.
Docela mě překvapilo, že všechno proběhlo v klidu. Zazpívali jsme jí, popřáli, dali dárky. Ona sfoukla svíčky a něco si přála.
Občas by mě zajímalo, co si děti přejí. Mohlo by to být zajímavé. Jenže se jich zeptat nemůžete, protože kdykoliv na to náhodou zapomenete ozve se vám v odpověď: "Když ti to řeknu, nesplní se to."
Všechno to doopravdy vypadalo tak poklidně, až bych skoro čekala, kdy se něco pokazí. Nebo alespoň dřív ano. Ale za tu klidnou dobu tady jsem se svému škarohlídství trochu odnaučila. Ne úplně, toho se prostě nezbavíte. Ale o trochu se to časem zlepší. Doopravdy. Jenom k tomu musíte dostat příležitost.
"Už dvanáct. Utíká to strašně rychle," prohlásila Rose spíš k sobě než k nám, ale víte, jak je to s tím sluchem, že?
"To ano. Ještě nedávno to bylo takové malé pískle." přisadil si Adrian.
"Možná bychom je mohli dovézt ukázat na dvůr. Potom, co vychodí základku, samozřejmě." navrhla jsem. Stejně se to hlavou honilo všem. Bylo jenom otázkou času, kdy to někdo vysloví nahlas. Nikdo ovšem nedostal šanci odpovědět. Z vedlejšího pokoje se totiž ozval strašný řev. Okamžitě jsme se zvedli. Já, Rose i Adrian a vletěli do vedlejšího pokoje zjistit, co se děje.
"Co se tady děje?" vyhrkla Rose dřív, než se pořádně porozhlédla po pokoji. "Bože," vydechla potom jenom. Jo, to sedí. Nebo spíš by sedělo Satane. Jenže toho v přítomnosti dvanáctiletých dětí není radno volat.
Představovala jsem si hodně variant, ale tohle doopravdy ne. Popravdě, čekala jsem, že bude mít někdo zuby na něčím krku, ne-li už zakousnuté.
Výjev, který jsem měla před očima byl oproti tomu lepší. Sice ne o moc, ale lepší. Hořely záclony.
Kdyby tam nebyly lidské děti nebylo by nic jednoduššího než to prostě uhasit. Takhle bude hašení těžší. Naštěstí Adrian neztratil jeho duchapřítomnost a děti odvedl pryč. Tak hurá do toho. Ve chvíli jako je tato jsem byla za svou schopnost doopravdy vděčná. Chce to jenom trochu vody.
Docela by mě zajímalo, jak tohle vysvětlíme? Rozbité topení? Porouchaná zásuvka? Rozhodně jim ale nemůže říct, že se o mé neteře projevily poněkud dědičné sklony k pyrokinezi. Ne, to by doopravdy nedopadlo dobře.
( červenec 2025)
Dětem skončila škola. A uběhlo dalších pár let do doby, než se nejspíš Chris parádně vytočí. No, to už je jeho boj. A popravdě, nikdo z nás nebyl zrovna nadšený z představy, že bychom tu na něj měli čekat. Takže jsme počkali, až děti vychodí školu, sbalili si věci a vyrazili směr dvůr.
Nutno poznamenat,že ani Zachary, ani Katarina z toho nebyli nadšení. Líbilo se jim tu a představa, že budou muset všechno a všechny nechat s tím, že za jejich života už se nevrátí jim nepřipadala zrovna lákavá. Holt měli premiéru no. Nebo aspoň premiéru, kterou si pamatovali. To v pěti letech se nepočítá. Zvyknou si. Nic jiného jim ani nezbyde.
"A proč tu nemůžeme zůstat?" zkusil to Zachary znovu. Jenom jsem protočila oči.
"Už jsem ti to vysvětlovala. Bydlíme tu už devět let. A za ty roky jsme nezestárly ani o den. Zůstat tu déle, riskovali bychom odhalení. A určitě nechceš mít kvůli tomu na krku bandu lovců. S některými je sice zábava, ale jiní jsou až moc vlezlí. Navíc bych řekla, že už je načase aby se o vás taky dozvěděli ostatní." Sice si nejsem jistá nakolik z toho budou nadšení, ale to už je jiný problém. Ten budeme řešit až potom.
"Ale-"
"Žádné ale, Zachary. Navíc děláš jako by v dnešní době byla komunikace s lidmi z druhého konce světa nějaký problém. Nech toho. Tohle není ani poprvé a ani naposled co se odněkud budeme muset stěhovat. Za nějaký čas už ti to ani nepřijde, uvidíš." Jenže vysvětlujte něco takového puberťákovi. To je horší než snažit se skálu přesvědčit o tom, že je z gumy. Ten kus šutru by vám to možná uvěřil dřív.
"To jistě," zabručel a strčil si do uší sluchátka. V uších mu začala vyřvávat nějaká melodie a já se pousmála. Aspoň bude ticho.
Tak tedy vzhůru na cestu. Sama jsem zvědavá, jak nás přijmou. Přece jenom už je to nějaký pátek, co jsme tam byly naposledy.
Uvidíme, jak se k našim malým dárečkům postaví. Jestli je mezi sebe přijmou.
*Abychom si rozuměli. Dhampir je kříženec člověka a upíra… A dost často upíry i loví. xD
 


Komentáře

1 Miss Murder Miss Murder | E-mail | Web | 9. července 2011 v 12:13 | Reagovat

jůůů dobrý :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama