UD - 3. kapitola

5. července 2011 v 19:59 | Lizz |  Upíří děti
Zdravím, tady Nelíí. Lizz napsala kupodivu rychle další kapitolu a poměrně dlouhou. Tak si jí pěkně užijte.
Papa Vaše Nelíí..




Válela jsem se ve vaně a připravovala svoje nervy na to, co přijde. Banket. Nesnášela jsem tyhle veřejné šaškárny. Vždycky mi to připadalo až moc škrobené a umělé. Všechny ty úsměvy a zdvořilosti. I vůči těm, kterým byste nejradši dali pěstí.
Zajela jsem hlavou pod vodu a otevřela oči. Neštípalo to. Když si zvyknete, přestane to. Vidět mě teď někdo, kdo není jako my, musel by si myslet, že jsem mrtvá. Bledá, bez dechu, nemrkající a pod hladinou. Jenže bohužel nebo bohudík jsem nebyla.
Jenom… Voda má na mě blahodárné účinky - proč asi? Takže na chvíli byly všechny moje problémy někde hodně daleko. Skoro jako by zůstaly nad hladinou. Bály se, že se utopí. Nicméně mi bylo jasné, že jen co se vynořím budou zpátky v celé své kráse.
Jen tak jsem tam ležela a snažila se rozpustit. Jenže nemůžu celý den jenom ležet ve vaně. Bude se to chtít zcivilizovat. Šaty, vlasy, ještě jednou projít všechny ty nutné pitomosti se Zacharym. Sice by je byl nejspíš schopný odříkat, i kdybych ho vzbudila o půlnoci a on nevěděl, která bije, ale co na tom záleží? To, jak budeme působit, projevovat se. Bude na tom záležet náš příští osud. To, jestli z nás budou vyhnanci nebo jenom dál normální upíři.
Víte, královský dvůr nemá zrovna moc pochopení pro dhampiry. A kdo by se jim divil? Většina z nich nás loví. Bůh chraň, aby se jim Zachary někdy dostal do rukou. Jistě, zatím vypadá, že je s tímhle životem smířený, že to chápe. Ale může doopravdy? Může někdo, kdo se narodil v době krevních tabletek chápat celé to šílenství? Těžko říct.
Vylezla jsem ven, vytáhla špunt, zamotala se do ručníku a rozčesala si vlasy. Jistě, mohla jsem použít fén, ale to se mi nechtělo. Navíc, stejně ještě bylo dost času. Relativně. Vyměnila jsem ručník za župan a došla za Zacharym.
"Pomalu by ses měl začít připravovat," povzbudivě jsem se usmála. A pořádně si ho prohlédla. Tak trochu Matt. Tak trochu víc. Co jsem to jenom udělala?
"Jasně, jenom to dočtu." Řekl nepřítomně a já jenom protočila oči. Kolikrát jsem tuhle větu u už slyšela? A kolikrát jsem jí sama použila? Došla jsem k němu, dala na stranu kde byl ten provázek, co mají některé knížky místo záložek a zavřela ji.
"Hned."
Jenom se po mě hnusně podíval, ale nic neříkal. Tedy alespoň k té knížce ne.
"Stejně nechápu, proč se s tím tolik nadělá."
"Protože kdyby se náhodou královna rozhodla, že se jí na tobě něco, cokoliv, nezdá. Bolelo by tě to. A ne zrovna málo, to mi věř." Na co zmiňovat, že pár takových případů už tu bylo a vidět… Jenom vidět to vyvolá okamžitou snahu nevyfasovat statut nežádoucího. Jenže stejně, jako není schopné Zacharymu nebo Katarině vysvětlit staré dobré časy, nejde ani tohle. Vždyť zatím žili jako obyčejné děti. Víceméně.
Neznají, netuší, nevědí. A dokud nezažijí, tak ani nemají šanci. A nehledě na to, že bych je toho ráda chránila, nejde to. Moji rodiče to taky zkusili. A nějaký čas se jim to dařilo, jenže víte… Všechno jednou skončí a vy prostě musíte otevřít oči. Kruté? Možná. Skutečné? Rozhodně.
"To vím, ale…"
"Prostě to tak je a my s tím nic neuděláme. Takže padej, nemůžeme si dovolit přijít pozdě. Mimochodem, pamatuješ si všechno, co jsem ti říkala, že ano?"
"Myslíš ohledně toho, kdy můžu a kdy nemůžu mluvit - což je mimochodem, skoro pořád, co můžu dělat a co nesmím, jak se hýbat a jak ne? Jo, myslím, že to vím dokonale."
"Dobře."
A zmizela jsem ke svým skříním. Někde tam musí být ty zatracené šaty. Sakra kdo jste mi je sežral? Musí tady být!
"Hledáš něco, Viky?" Do pokoje vešla Rose a já z ní málem dostala psotník. Ano, vím, že jsou to křeče, často v bezvědomí, vyskytující se u malých dětí, ale na druhou stranu… Komu to vadí?
"Šaty. Někdo mi je sežral." Ani jsem se na ní neotočila a dál se probírala skříní. Co myslíte, když budu pokračovat, najdu cestu do Narnie? Rozhodně dřív, než ty blbý šaty. Sakra!
"Myslíš tyhle?" zněla pobaveně. Otočila jsem se a ona je měla v rukou.
"Jo, přesně ty. Děkuju." Fajn, takže skříň neteleportuje moje šaty do Narnie, jenom já jsem blbá a sklerotická.
"Za málo, sestřičko." zazubila se na mě a podávala mi šaty. Vzala jsem si je. "Bude to dobré, uvidíš."
"Však já vím," usmála jsem se a doopravdy si připadala naprosto klidná. "Nemá se co zvrtnout. Leda by si to sem namířila atomovka a náhodou někomu spadla na hlavu."
"Jo, to máš pravdu." zasmála se pobaveně. "Takže nic nepotřebuješ?"
"Ne a ty?"
"Ne. Fajn… Tak já jdu dohlídnout na ty svoje děti."
"Dobře… Ať tě moc nezlobí." Zaškaredila se na mě a zmizela.
Nasoukala jsem se do těch šatů a vlasy nechala rozpuštěné. Ono to taky nikomu neuškodí.
Mimochodem, ty šaty byly modré. Jak taky jinak. Vlézt tam v jiné barvě než v té, co je vaším živlem… Jo, dalo by se to označit za problém.
***
"A to Adrian půjde nahý?" zadívala jsem se zvědavě a taky trochu znechuceně na mamku. Jenom se rozesmála.
"Ne, jak tě to napadlo?"
"No, když má za element vzduch a ten není vidět…" rozesmála se ještě víc a já si na chvíli připadala jako naprostý pitomec.
***
Musela jsem se pousmát. Ano, byla to tehdy pěkně pitomá myšlenka, ale byla jsem malá. A rozhodně jsem netoužila vidět svého úchylného bratrance nahého. Takže se mi nehorázně ulevilo, když mi bylo vysvětleno, že opravdu nepůjde nahý. Zvláštní na jakých asociacích můj mozek funguje. Že jsem si na to vzpomněla zrovna teď.
Vstala jsem, zkontrolovala Zacharyho - jestli doopravdy pochopil, co po něm chci a spokojeně se usmála. On mě snad fakt poslouchal, když jsem mu vtloukala do hlavy přísahu, protokol i ty ostatní kraviny. Rozhodně mě poslouchal lépe, než já naše.
"Můžeme jít?" usmála jsem se na něj a až se divila tomu, jak dokážu být takhle klidná. Na druhou stranu, kdo před naprostou apokalypsou není? Vyšilování přece nepomáhá. Navíc mám pocit, že hysterčení jsem si užila dost před patnácti lety víc než dost. Zvláštní, opravdu už je to patnáct let? Mě to přijde jako včera. Čase letí, civilizace kolabují, my zůstáváme. Vtipné, docela. Ačkoliv je pravda, že i naše "sekta" - jak by řekli lidé - si zažila svoje veselé a chmurné časy.
Zaklepala jsem na dveře u Rose a vlezla dovnitř.
"Sluší ti to, sestřenko." podívala jsem se na něj a snažila se moc nesmát.
"Díky." Fajn, nevyšlo mi to. Na chvíli jsem musela vypadat jako sjetá.
"Jsi v pohodě?"
"Jo, jasně." Koukala jsem se kamkoliv jinam než na Adriana. Nic si nepředstavuj, Victorie, naprosto nic. Rozumíš?! Bože, se nakonec ještě budu muset polejt trochou studený vody, ne?
"Můžeme jít?" pohledem jsem hypnotizovala protější stěnu.
"Jistě, Zachary, skoč pro Katarinu." odeslal ho Adrian nenápadně pryč. Asi tak nenápadně jako kdyby byl slon a tancoval balet. Hm, jak by asi Adrianovi slušela baletní sukýn- Dost. Victorie, okamžitě přestaň nebo si o tobě začnu myslet, že jsi hysterická a ten klid si namlouváš.
Když jsme konečně byli komplet vyrazili jsme do sálu. Bylo tam spoustu upírů, ale většinou si nás nevšímali. Když už, tak se to omezilo pouze na zdvořilé nebo chladné pokývnutí. Jistě, nic neřeknou, ale je mi jasné, co si všichni myslí. A ani telepatii nepotřebuji.
Je poněkud vtipné jít za svou tetou orodovat o to, aby byl její synovec přijat mezi nás. Jenže co si budeme povídat… Fakt, že moje matka byla její sestrou nic nemění na tom, že nám může hezky vypoklonkovat, pomučit, vyslýchat a odporným způsobem zabít. Jo, příbuzný dovedou být pěkné svině.
Tancovalo se. Rose s Adrianem, Zachary s Katarinou a já s… No jo, kdo to vlastně je? Mám takový dojem, že se představoval, ale nejspíš jsem byla příliš zabraná do propalování královského stolu. Taky by to nemusela tak protahovat. Chci vědět, jak na tom jsme. Dotančili jsme, poděkovali za tanec, rozloučili se a my se konečně měli dostavit.
"Veličenstvo," poklonila jsem se a po mě i všichni ostatní.
"Vítám vás tady. Rosemarie, Victorie, ani trochu jste se nezměnily. Stále stejně půvabné." pousmála se a já v duchu také. Ani trochu jste se nezměnily. Ha ha ha. Pak se otočila k dětem.
"Vítám Tě, dítě. Jsi Katarina, pokud se nepletu, že?"
"Ano, Veličenstvo." vypadala jako princezna. A hádám, že jí to bylo stejně po chuti jako tehdy Rose.
"Jaký je tvůj element, dítě?" Poněkud hloupá otázka, ale co už. Nejspíš to patří k jejím povinnostem se ptát.
"Oheň, totiž… Ano, můj element je oheň, Veličenstvo." podívala jsem se na Rose a musela se pousmát. Také se tvářila pobaveně. Vzpomněla jsem si na chvíli, kdy tu stála ona. Ty dvě jsou si tak podobné. Až na ty oči. Jeho oči.
"Dobře, po rodičích, hádám."
"Ano, Veličenstvo." Chytrá holka ani jedno přeřeknutí. Teda až na ty zmatky u elementu.
"Jsem ráda, že patříš do rodiny Angelsových a mezi nás, upíry. Vítej, Katarino."
"Děkuji, Veličenstvo." Po tváři se jí rozlil spokojený úsměv a znovu se uklonila. Tak, to by bylo. Ostatně, co jiného mohla říct, když jejím oficiálním otcem je Adrian a matkou Rose? Musela by mít sakra dobrý důvod nepřijmout ji.
"Vítám i Tebe, Zachary." mile se na něj usmála.
"Děkuji, Veličenstvo." Výborně, máš bod. Jen tak dál.
"Smím se zeptat jaký je tvůj element?"
***
"Smím se zeptat jaký element ovládáš, dítě?"
"Jistě, Veličenstvo." koukala jsem na ní jako sůva z nudlí a ona zase na mě. Až dloubnutí do zad od otce mi připomnělo, že bych možná mohla říct jaký a že její otázky se nemají brát doslova. "Mým elementem je voda, Veličenstvo." mile jsem se na ní pousmála.
"Výborně. Opravdu jsi celá matka, Victorie."
***
Proč si na to zatraceně vzpomínám teď? Na druhou stranu, tohle jen těžko může nevyvolat jistý pocit nostalgie. Až na to, že u nás to nebyla taková polízanice. Jo, ale to mi mělo dojít dřív než jsem s Mattem chrápala, já vím.
"Ještě nevím, Veličenstvo." přiznal popravdě. Druhý bod k dobru. Snažila jsem se jí vyčíst tváře, co si myslí. Ale nešlo to. U někoho jako je ona emoce nepoznáte, pokud ji neznáte opravdu dobře. Myslím, že poslední, kdo mohl vědět, co se téhle ženě honí hlavou byla má matka.
"Dobře. Jistě víš, že nejsi tak docela jako mi ostatní, že Zachary?" A je to tady.
"Ano, Veličenstvo. Jsem dhampír. Napůl člověk, napůl upír. Počatý za úplňku." Fajn, nechytat se za hlavu. Detaily si mohl vynechat. Poučovat královnu o tom, kdo je dhampír asi není zrovna chytré. Obzvláště ne o našich rozmnožovacích schopnostech. Ale přeskočme to. Usmála se na něj a obrátila pozornost ke mně.
"Vidím, že jsi ho dobře informovala, Victorie. Jistě chápeš, že tahle situace je poněkud… choulostivá. Jak sám řekl je dhampír a většina takových končí u Asociace. Přesto se vám jaksi povedlo toto smutné, až by se dalo říct, pravidlo zvrátit." Dívala se na mě a já měla pocit, že vím, co si myslí. Připomínala jsem matku a vzhledově pořád připomínám, ale ona by takovou hloupost neudělala. Nikdy. Nemusela to říkat nahlas. Bylo to jasné. A stejně uvažovaly i tři čtvrtiny tohohle sálu. Smutné, ale pravdivé.
"Vím, že to byla hloupost, Veličenstvo." Opatrně Victorie. Hlavně neříkej, že jsi byla tak na šrot, že sis ráno ani nemohla vybavit kde a s kým jsi. "Ale byla to moje chyba. Prosím, netrestejte za ni Zacharyho." Fajn, jen doufám, že jsi mě slyšela. Nerada bych vřískala na královnu, ale pokud to nepochopí, co mi zbyde jiného? Už se vidím.
"Jako bych před sebou viděla Elizabeth." zašeptala skoro slyšitelně a mě tím nasadila brouka do hlavy. Tímhle zase myslela co? Ale o mě evidentně ztratila zájem.
"Teď když je to všechno jasné… Jsem ráda, že Tě mohu přivítat mezi námi, Zachary. Vítej." Jenom jsem cítila jak se mi po tváři rozlil úsměv. Díky. Bože, jestli existuješ, tak díky.
"Děkuji Veličenstvo." pousmál se a uklonil.
"Victorie, na slovíčko. Ostatní můžete jít." Ups? Rose po mě vrhla starostlivý pohled a já jí jenom věnovala úsměv, který jí sděloval, že to všechno bude dobré. Těžko mě může zabít za to, že jsem spala s člověkem. Na druhou stranu fakt, že s ním mám dítě nejspíš mění celou situaci.
"Ano, Veličenstvo?" podívala jsem se ní se zájmem.
"Nechej toho Veličenstvování. Unavuje mě to." prohlásila, když si byla jistá, že nás nikdo neslyší.
"Jak si přeješ, tetičko."
"To je lepší. A teď mi pověz, dítě, co tě to popadlo? Spát s člověkem! O úplňku."
"Já… Nevím. Byla jsem trochu opilá a voněl tak dobře… Sama tomu nerozumím." zamračila se.
"Zůstal člověkem, že ano?"
"Ano, tetičko. Jak jsi jistě slyšela, Darksill jsme opouštěli za poněkud nepříjemných podmínek."
"Ano, slyšela jsem. Jsem ráda, že se vám nic nestalo. Jako královně se mi tvé chování příčí. Jako tvá teta ho dokážu trochu pochopit, ale stejně se mi nelíbí. A je ti doufám jasné, že nad Zacharym budeme držet dohled. Přísnější než nad kýmkoli z nás. Věřím, že víš, že každá jeho chyba bude trestána přísněji než by bylo běžné. Rozumíš tomu, co ti říkám, Victorie? Za každou jeho chybu zaplatí a ne zrovna málo. A do doby než se projeví a naučí ovládat jeho element přebíráš za něj veškerou zodpovědnost ty. Rozuměla jsi mi?"
"Ano, tetičko. Dokonale. A děkuji."
"Můžeš jít a nebo zůstat a trochu si promluvit se starou senilní babkou, co tomu tady má vládnout." Zazubila se a já jí úsměv oplatila. Zůstala jsem. Nikterak dlouho, ale popovídaly jsme si a zavzpomínaly. Bylo to fajn. Nakonec jsem se rozloučila s tím, že Rose jinak asi vykvete. Propalovala ten stůl co chvíli. A ani se jí nedivím. Já bych na jejím místě dělala to samé. Plus bych se snažila poslouchat.
"A ještě něco," zavolala na mě, když jsem byla tři kroky od ní. "Ujisti se, že se něco takového už nebude opakovat."
"Jistě, Veličenstvo." přešla jsem opět k formální zdvořilosti a zamířila rovnou dolů.
"Tak co?" Byla u mě hned Rose.
"Nic." pokrčila jsem rameny a věnovala jí jeden ze svých zářivých úsměvů.
 


Komentáře

1 Veronika Veronika | Web | 21. července 2011 v 22:47 | Reagovat

Brý večer přeji, Lizz!
Takže hned na rovinu přiznám, že se mi tato kapitola velmi líbila! Opravdu moc a je skvělé jaký ty máš smysl pro humor. Klobouk dolů *smekne* . Nejspíš začnu si před spaním z mobilu číst ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama