UD- 5. kapitola

25. července 2011 v 11:41 | Lizz |  Upíří děti
Takže ahoj =D Tady Nelíí.. přináším vám další kapitolu UD, kterou jsem včera donutila psát celý den.. a to by ste nevěřili! To bylo něco! ona vážně psala jednu kapitolu celý den. Jako to já jsem koukala s vykulenýma očima!! No a hlavně díky tomu, že jsem tu teď dva týdny nebyla, tak jsem ani já nemohla psát, ale brzy to napravím =)
Takže užijte si kapitolu, je z pohledu Viky.
Papa Vaše Nelíí (užijte si prázdniny xD)

Zdravím. xD Ano, opravdu jsem se nemožně flákala, gomen. xD A říct mi někdo, že něco takového budu plácat celý den... No, kdo by tomu věřil? Já teda ne, ale prostě 3L se nezapře no... :D
(Ne, dovětek jsem si opravdu odpustit nemohla. xD Ale vidíte? Jsem hodná, nepíšu nic o prázdninách. xD)




15 (Podzim 2025)
Zůstali jsme u dvora. Všichni. Shodli jsme se totiž s Rose a Adrianem na tom, že bude lepší, když děti pro změnu pochopí i náš svět. V tom lidském vyrůstaly, připadá jim možná jako jejich, ale není. A s tím se teď budou muset smířit. Ať se jim to líbí nebo ne. Jejich současní lidští přátelé zestárnou a umřou. Oni budou žít dál. Tedy pokud nebudou pitomí a nenechají se sejmout prvním troubou z Asociace, kterého potkají. Ačkoliv to bych jim nedoporučovala ani jednomu. Musela bych se rozčilovat a to by bylo zlé. Moc zlé.
Nutno říct, že ze začátku z toho Zachary s Katarinou nebyli nijak nadšení. Víte, pro puberťáka asi není nejlepší představa, že bude zahnívat na zámku mezi několik století starými upíry. Dobře, dnešní puberťáky by to možná oslovilo. I když dnešní. Ono už to taky nějaký ten rok bude, kdy naposledy vypuklo šílenství okolo vampyrismu. Ale popravdě nebylo to nějak to pravé. Poblikávání, zvířecí krev, nehynoucí láska k člověku… A úplně nejvtipnější byla ta knížka… Nejsem si jistá, jak se jmenovala, četla jsem jen jeden díl. V názvu měla cosi s upírem a samotné slovo upír se objevilo až na některé z poslední stránek. 270 a něco, tuším.* Na druhou stranu všechno přejde a dneska jsou v módě zase víc klasické duchařiny. Tak trochu úleva. O čem se nemluví, to všichni nevidí na každém kroku. A ti, co o tom mají něco načteno, si budou myslet, že mají moc bujnou fantasii a že na nás přece není nic divného. Možná by o tom chtělo přesvědčit i lovce. Jenže všichni musí mít nějakého přirozeného nepřítele, že? Jinak by to nejspíš nešlo. No, přinejhorším bychom se povraždili mez i sebou, až by nám došla svačinka. No, ale to je jenom samé co by kdyby. Takže na tom vlastně nesejde.
17 (Zima 2027)
Zima, sníh, led. Miluju to. A ty rumunské o to víc. Není nad to, když napadne hromada sněhu a všechno se to tak hezky schová. Dobře, možná už senilním, ale co s tím? Prostě to tak je. A nejsem jediná. Skoro jako by to byla nějaká informace v genech rodiny Angelsových. Milovat zimu. Nevím, ale zatím jsem snad nepotkala nikoho od nás, kdo by na tom byl jinak. Asi to opravdu bude mít něco do sebe.
Měla jsem na nohou brusle a jezdila si po jezeře. Sama. Dokonalé. Vlastně jsem se spíš snažila uklidnit. Hádejte, kdo přijel na dvůr? No vlastně to není zase tak těžké. Kvůli komu protáčím oči v sloup, i kdybych ho viděla jen třeba na sto metrů a z rychlíku? Ano, správně. Brian. Zmetek samolibej. Ach jo. Asi na něj mám vypěstovanou alergickou reakci. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Já taková mírná a klidná duše. Ale on si za to může sám! Vlastně si myslím, že si i začal.
Rozumějte. Nemám ho ráda už odmalička. Jdeme si na nervy, co si jen pamatuju. Dobře, ze začátku to možná byla jen sranda, ale pak to přehnal a od té doby jsme se jeden druhého snažili v naschválech trumfnout. To období, kdy jsme vysloveně nevydrželi den bez rýpnutí si do druhého už přešli, ale jistá nevraživost zůstala - alespoň z mé strany. Co si myslí on vědět nepotřebuju a vlastně ani nechci. Ne, že by to mělo být těžké uhodnout. Ale není lepší to popírat a tvářit se na něj jako na kus čehosi odporného s prašivinou.
A ty jeho poznámky, když se tu objevil. Pěstí mu dát by bylo málo. Jenže čemu by to pomohlo? Navíc dát do huby někomu na dvoře by asi nebylo zrovna nejvhodnější chování. Ne na neteř královny, co je ještě navíc v podmínce. Nebo lépe řečeno její syn je v podmínce.
Jsem se ještě nezmiňovala? Zachary už taky přišel na to, co je jeho živlem. Před měsícem. A vzhledem k tomu, že to ještě pořád nemá příliš pod kontrolou… Zažíváme dost vtipné situace. Jen co je pravda. Až je mi skoro líto, že "nevybuchnul", když byl poblíž Brian. Trocha vody by mu neublížila a ani by si nemohl stěžovat na nevychovanost. Maximálně bych si vyslechla od královny kázání, Zachary taky a tím by to skončilo. Ovšem udělat to já a vědomě to by bylo jiné kafe. Už to slyším.
"Jak můžeš být tak nezodpovědná, Victorie? To dáváš dětem moc hezký příklad. Co si pak bude Zachary myslet? Nemůžeš těch hloupých her zanechat?"
Bla bla bla. Nemůžu, protože to nejsou hry. Dobře, možná jsou a možná je to i dětinské, ale to nic nemění na tom, že je mi jeho přítomnost příjemná asi jako kyselina v oku. A i ta by možná byla příjemnější.
20 Jaro (2030)
Děti si nakonec na život mezi svými zvykli a možná i pochopili, že je pro ně lepší najít si přátele zde. Tihle neumřou tak lehce.
Ani jsme si nevšimli jak a oněch podmínkových dvacet let uplynulo strašně rychle. Docela by mě zajímalo, jak bude Chris reagovat, až zjistí, že se do Darksillu doopravdy nechystáme. Ačkoliv s tím prostě musel počítat. Tak pitomej není ani on. A jako lovec rozhodně nemůže věřit slovu upíra. Takže kde je ten háček? Proč na to nakonec přistoupil? Jaké překvapení pro nás chystá tentokrát? No, nicméně tady jsme relativně v bezpečí. Více nebo méně. Přece jenom, i kdyby byl náhodou naprosto šílený a rozhodl se narukovat do sídla upírů… Ale ne, takový idiot není. Nebo tomu aspoň hodlám věřit.
Seděla jsem s hrnkem teplé krve a knížkou u sebe v pokoji. Kde se nacházel Zachary jsem neměla nejmenší tušení. A vlastně mě to ani nijak netrápilo. Už není malý děcko na které musím neustále dohlížet, aby nevycuclo spolužáka. Vyrost. Až moc rychle. A až příliš se podobá Mattovi. Teď jen přemýšlím jestli je to dobře nebo ne. Ale na tom stejně nezáleží. Ten už je pryč. Kolik by mu vlastně teď bylo? Třicet osm? Tatínek od dvou rozkošných dětí s fajn manželkou a psem Azorem. Mohla by být docela legrace potkat ho. Chci říct, on se jistě nějak změnil. Za dvacet let… Mohla by být legrace zjistit, jak velké moře času je to u lidí. Pro mě to celé byl v podstatě jen okamžik. Co je dvacet let, když žijete takových let? Nic. Ztratí se v hlubinách času. Jako mrknutí okem.
Usrkla jsem si krve a vrátila se zpátky ke knížce.
Odložila jsem jí až o nějaké dvě hodiny později a to jenom proto, že už nebylo co číst. Vzala jsem knížku s tím, že jí odnesu vrátit do knihovny. Mimochodem, už jsem zmiňovala, jak miluju zdejší knihovnu? Je obrovská a najedete tam prakticky cokoliv, pokud to nemá zrovna půjčené někdo jiný. To je pak smůla a trocha čekání. Ale dá se to přežít. Nebo si vybrat něco jiného.
Odnesla jsem knížku do patřičného regálu a uvažovala o tom, co dál. Nebo spíš jakou si vybrat další. Prohlížela jsem si police jednu po druhé. To jsem četla, to taky, to taky, tohle ani nebudu,… Víte, žít spoustu let má další (ne)výhodu. Zvládnete toho přečíst kvanta. A o to hůř se vám pak vybírá něco dalšího. Pohled se mi zarazil na nějakém starším titulu. Vypadalo to zajímavě. Bylo možné, že bych něco takového přehlídla? No, asi ano. Jenže jak to dostat dolů? Bylo to totiž ještě o polici výš, než bych normálně dosáhla. Kruci!
Rozhlížela jsem se jestli v okolí není nějaký schod, židle nebo třeba žebřík. Cokoliv… Ale vypadalo to, že mám smůla.
"Potřebuješ s něčím pomoct?" málem jsem zinfarktovala, když jsem za sebou slyšela ten hlas. Ne proto, že bych ho snad poznala. Spíš jsem se viděla. Před chvílí tam nikdo nebyl. Ale to je nejspíš něco s čím se tady musí počítat. Vlastně bylo hloupé nechat se vylekat. "Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit." Ozval se dotyčný a připojil úsměv. No bezva. Nejenom že neschopná, ale ještě musím otravovat všechny okolo. Opravdu skvěle, Viky.
"Kdybys mi mohl podat támhletu knížku," zazubím se a ukážu nahoru. Přece jenom byl přibližně o hlavu vyšší, takže by tam teoreticky dosáhnout měl.
"Tady," pořád má ten úsměv. Nebolí ho třeba pusa? Nebo už to má jako křeč? Kdo ví. "Mimochodem, jsem Samuel."
"Díky," vzala jsem si od něj knížku. Hahá! Moje, nedám. Minimálně do zítřka nikomu. Pak budu muset najít nějakého obětního beránka, co jí vrátí místo mě nahoru. "Victoria." Brr… Na druhou stranu na nějaké bratříčkování a kamarádíčkování se zkráceninami nebo přezdívkami ho neznám. Vlastně jsem ho tu snad ani neviděla. Což není zase tak divné. Než jsme sem před pěti lety dorazili, nepobývala jsem tu nijak často. A co je pět let? Nic. Mé pozornosti mohla uniknout celá kvanta nových mezi námi. "Tak se měj, Samueli." pousmála jsem se a i s knížkou se vytratila zpátky k sobě.
*Aby bylo jasno. Osobně proti nim nic nemám. Ani proti Tw, ani proti VD. Takže kameny schovejte.
 


Komentáře

1 VelííQ VelííQ | Web | 31. července 2011 v 22:45 | Reagovat

Tak jsem si to už přečetla... Sláva.. :-D Hehe, novej objev Viky? :-D Du na pokračování... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama