PP - 48. kapitola

8. srpna 2011 v 15:51 | Lizz |  Ples příšer
Zdravím! xD
JIstě jste si všimli nového vzhledu, za který děkuji Akiko a za růžové dráčka, ke kterému se váže jeden příběh, děkuji Verče.
Mimochodem, můžete mi někdo vysvětlit proč SEVERUS?! Proč FRED?! A LUPIN?! Uááá! xD No, nic, tomu budu věnovat ještě samostatný článek plný keců o tom, jak... Ale to uvidíte. xD
A ke kapitole. Je to jedna z nejzbytečnějších kapitol PP, ale stejně jsem si jí nemohla odpustit.
Mějte se xD



A je tu další, vcelku i klidný školní den. Ovšem pouze do té doby, než některému z učitelů lupne v hlavě a začne nás zkoušet nebo ho chytne neovladatelná chuť psát písemky. Což takhle v lednu po vánočních prázdninách obvykle mívají. Shání známky na poslední chvíli. Nechápu proč. Podle mě jich máme víc než dost. Z některých předmětů. A vůbec teď nemám na mysli zeměpis. Ani omylem ne. Každopádně začínáme výtvarnou a ta klidná bude. Jediný předmět o kterém to můžu říct kdykoliv a už dopředu vím, že se nepletu. Výtvarka a občanka a pracovky. Takový tři úplně zbytečný předměty. Ale jsem za ně ráda. A mám dojem, že nejenom já. Většina třídy by jistě souhlasila. Jen tak mimochodem…Ohledně toho ztraceného mobilu, zjistila jsem, že šuplík je mobiložrout. Ale fakt…Naprosto nechápu, jak se mohl dostat do šuplete. Kdyby na stole, tak neřeknu, ale vevnitř? Už to se mnou jde asi z kopece, když si přestávám pamatovat, co jsem udělala a co ne. Ale nevadí. Mít rozporcovanou osobnost může být legrace. Jenom by mě zajímalo, jestli jsem Jekyll nebo Hyde. Já jenom abych věděla, jak moc bude moje druhé, a podle všeho samostatně myslící já, šílené.

"Dobrý den." Tak a blázinec může začít.



***



Ani nevíte, jak jsem byla šťastná, když jsem mohla vypadnout ze školy ven. Dneska to totiž zase jednou stálo za to. Ať už se dřív stalo cokoliv, Lochneska se to evidentně jala ignorovat a znova byla téměř neustále u naší lavice. Opravdu se mi místy dělalo hodně zle od žaludku. Naneštěstí pro mě, jsme to přežili obě. Každopádně, její mozkové pochody asi nikdy nepochopím. Ale že by mi to nějak zvlášť vadilo se také říct nedá.

Ze školy jsem samozřejmě nešla domů. Poslední dobou se z toho tak nějak stalo pravidlo. Ale tentokrát jsem nešla otravovat Stevensovi, ale do knihovny. Jednak jsem tam nebyla věky a pak… Včera mi vážně došlo veškeré čtivo. No, taky to bylo na té tašce znát. To ještě nikoho nenapadlo vyrábět odlehčené modely knih? Jakože obsah by byl stejný, ale váha podstatně nižší. Kdo se má totiž s tímhle vláčet? Hej! Proč koukáte na mě? Tak to vám teda pěkně děkuju. Ačkoliv, kdybych si toho minule nevzala tolik, nemusela bych se s tím teď táhnout. Takže si za to vlastně můžu sama, je mi to úplně jasné.





***



Seděla jsem v knihovně na zemi a poctivě zkoumala spodní poličky jednoho z těch regálů. Taky nechápu, proč musí ty zajímavější knížky cpát takhle dolů. Jestli potřebují vytřít stačí zaměstnat uklízečku.

Ehm… Mám dojem, že mě by se měli návštěvy knihovny zakázat. Ta taška je snad těžší než předtím. A to mám přitom těch knížek méně. Ačkoliv je pravda, že některý jsou takový… hm… objemnější. Ale tak to už je pak detail, ne?
"Jsem doma," zahulákala jsem mezi dveřmi, sundala bundu a před sebou viděla jednoho opravdu hodně naštvaného člena rodiny. Hádejte koho. No, bratr to nebyl. I když toho bych teď možná viděla raději. "Co je?" zeptala jsem se opatrně. Musím být zbytečně drzá a dráždit. Ne když je v tomhle stavu.

"Kde jsi byla?!" He? Zbláznila se? Nejspíš…
"V knihovně, proč?"

"Víš kolik je?! Co takhle se aspoň ozvat?" Můžete mi někdo vysvětlit, proč tak moc vyšiluje? To se zase něco posralo nebo jak?

"Půl osmý." To jsem náhodou věděla až moc dobře. Knihovna zavírá v sedm a cesta domů mi trvá asi tak kolem půl hoďky. Takže tak.

"Nebuď drzá! Poslat SMSku by tě nezabilo!" Pomalu to přestávám chápat. Moment, já to vlastně nepobírám od začátku. Takže co řeším? Nesmysly, jako obvykle.

"Vybil se mi telefon." Nevybil, ale to ona neví. Hlavně, aby mi teď nezačal zvonit v kapse. Možná jsem ho měla napřed radši vypnout. Jenže kdo to měl čekat? "Co se děje, mami?" není totiž normální, aby takhle vyšilovala. Rozhodně ne kvůli tomu, že jse ještě nebyla doma. Něco bude špatně. Dobře, možná jsem jen pošahaný škarohlíd, ale co už. Já vám říkám, že se něco stalo.

"Nic," odsekla a naštvaně zmizela. Stála jsem vedle věšáku a nechápavě za ní koukala, i když už tam nějakou tu dobu nebyla. Opravdu by mě zajímalo, co jí ruplo v kouli. Půl osmý přece není tak pozdě, ne? Jistě, venku je sice tma, ale to už od čtyř. Takže háček bude v něčem jiném.

"Svět se zbláznil, ale na mě zapomněl." zamumlala jsem si pro sebe a jenom pro jistotu odpochodovala do pokojíku. Nechtěla jsem riskovat další střet s rozzuřenou, minimálně devítihlavou, saní. I když tomu stejně neuteču. Bude večeře, možná.

Z batohu jsem vytáhla jednu z těch nových knížek a aniž bych se obtěžovala dívat se n učení, začala jsem číst.

Učebnice matiky, nebo cože zítra máme, nemá nožičky - počká hezky na svém místě. Naštěstí pro mě. Kdyby začaly utíkat ještě ty… Nejspíš bych musela poprosit jedno němce, aby si sbalil kufry a ráčil vypadnout, neboť už mám plný zuby toho, jak mi pořád něco schovává.

"Alexi, přestaň! To je pořád dokola!" Ta je zase jednou příjemná. Jen co je pravda. Radši jsem si do uší strčila sluchátka a zvuk dala na maximum. Aspoň bude klid. Ačkoliv, když vám něco řve do uší, nemůžete tvrdit, že jde o klid. Jenom prostě… Je lepší poslouchat tohle, než mamku s Alexem, jak p osobě ječí. Nebo spíš ona na něj a on si pod nos mumlá ty svoje rádoby vtipné odpovědi, čím jí vytočí ještě jednou tolik. Nepoučitelný. Ostatně jako vždy. Stejně by mě zajímalo, co jsem to údajně měla zapomenout. Jasné, na dětství nemám příliš vzpomínek a ty co ano, tak jsou normální. Tedy není v nich vůbec nic nadpřirozeného nebo magického. Prostě dokonale lidské. Nic jsem nezapalovala, prostě…Uá, nad čím to zase přemýšlím? Jako by to nebylo šumák. Mělo by být, jenže není. Ani zdaleka. Neustále mě něco nutí se k tomu vracet. Snažit si vzpomenout, i když vím, že bezvýsledně. Ale zkusit se má všechno, ne? Jenže kde začít? Rozhodně nevěřím, že bych si bez pomoci vzpomněla na první dva nebo tři roky. To ani omylem. Obzvlášť, když si nejsem pořádně schopna vzpomenout ani na to, co bylo včera k obědu. Jo, jde to se mnou z kopce, já vím. Ale tak to je detail. Navíc včerejší oběd není nic extra důležitého. Teda snad ne. Můžu jenom doufat. Každopádně ho nikdy nikdo po mě nechtěl a… Uá, co to zase melu? Tohle bude katastrofa. Můj mozek je světová pohroma, i když ho nemám.



***


A v podobném stylu plynuly následující týdny. Škola, Rafael, domů, občas za Phillipem nebo k bábí za Anette a spol., načež padnout mrtvá na postel a ráno vstát jenom proto, aby mohl celý ten kolotoč začít nanovo. Každopádně se to zdálo být k něčemu dobré. Aspoň trochu určitě. Co se týče té šílené hatmatilky, co si jí špičatouší magoři dovolují nazvat řečí, začínala jsem ji tak trochu i pobírat. Radujme se, veselme se. Možná to nebude zas až taková katastrofa, jak to vypadalo na začátku. Jo, tohle by se dalo považovat za plus.

Jako obrovské mínus lze označit jen jediné. Tu mrchu čas. Zima totiž utekla až podezřele rychle. Mám dojem, že ho vědomě někdo zrychlil. Nevím, ale tohle prostě bylo na můj vkus až moc příliš. Ale ne, že by mi to nějak zvlášť vadilo. Teda jo, teoreticky. Ale aspoň to budu mít brzy všechno za sebou. Ať už si pro mě ti špičatouší případě připravili cokoliv. Ano, ještě pořád netuším, co se se mnou bude dít, protože Rafaelova oblíbená odpověď a většinu mýuch otázek je, že mi to nemůže říct, protože mu to Gabriel zakázal. Katastrofa. Kde je nějaká svoboda projevu?

Co se Morgan týče… Taky nebyla zrovna dvakrát sdílná. Vlastně jsem ji ani moc neviděla. Tedy ne, že by mi to vadilo. Přece jenom zrovna mrtvolu vidět denně opravdu nemusím. Jedna z věcí/lidí, bez kterých se doopravdy obejdu. Na druhou stranu… Ona by mě přece mohla říct co a jak v zhledem k tomu, že na tom byla prý podobně. Jenže o tom se bavit odmítá. Což se mi nelíbí. Lidé zpravidla nemluví o věcech, které se jim zrovna dvakrát nelíbili. Mám to ale nadějný vyhlídky. Ale tak to už je detail. Ono se to časem nějak vyvine. Stačí si chvíli počkat. Jenže to čekání je na celé té věci to nejhorší. Jeden má spoustu času vymýšlet různé teorie o tom, co a jak bude nebo nebude. Akorát z toho mám pak noční můry nebo záchvaty smíchu. Přijde na to, jaká ta teorie zrovna je.
 


Komentáře

1 Nelíí Nelíí | Web | 9. srpna 2011 v 14:08 | Reagovat

Pěkná kapča.. jinak Snape.. ten to měl spočítaný, Lupin- měl prostě smůlu a Fredík taky :D
četla si knížky, že se tak divíš? :D

2 Lizz Lizz | Web | 10. srpna 2011 v 14:57 | Reagovat

[1]: Díky ti. xD :D
Já vím.. Četla, četla, ale stejně... Grrr! :D Nebylo to fér! A teď ještě i Rochelle! Sakra! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama