UD - 7. Kapitola

7. srpna 2011 v 14:52 | Lizz |  Upíří děti
Ahoj děcka, tady Nelíí.. dokopala jsem Lizz k další kapitole a já snad brzo taky něco napíšu.. ale tak známe mojí lenivou povahu.. většina z vás :D

Ok jen řeknu užijte si kapitolu, protože jak znám Lizz, tak sem ještě přidá svůj koment potom :D






Maškarní jsou fajn. Jen na můj vkus až moc často. Opravdu… Kdo sem má jezdit každých padesát let? Na druhou stranu je pravda, že aspoň poznáme nové přírustky, pozdravíme staré známé a tak dále a tak dále. Však to jistě znáte. Navíc, tohle bude legrace. Těším se. I když je fakt, že by někdo mohl ostatním vysvětlit, že společenské oblečení fakt nejsou jenom šaty, ale že existují taky černé kalhoty. Dobře, může za to ta knížka, přiznávám! Nemám jí dočtenou. Kalhoty bych na sobě měla ani ne za pět minut, do šatů se budu soukat půl hodiny! Grau! No nic. Prostě se budu muset nenápadně vypařit dřív. Pozdě přijít nemůžu. A minimálně do půlnoci tam budu muset zůstat. Na odmaskování. A pak… Vzhůru za knížkou.
Jo. Dobře. Fajn. Možná to trochu přeháním. Ale opravdu jen trochu. Jenže co mám dělat celý dny, roky, staletí? Hm? Tak vidíte.
Někteří z nás malují, jiní píšou, další dělají tohle nebo tamto. Prostě každý máme něco čím si krátíme dlouhé chvíle naší nekonečné existence. A skutečnost, že já mám knížky… Není na tom nic divného, jasné? Jenom teda nevím, co budu číst až dočtu tuhle. Hm, nejspíš bych měla zase zažádat o rozšíření zdejší knihovny. Tetinka mě bude milovat. Po kolikáté už to bude? Jakoby na tom snad záleželo.
Nasoukala jsem se do těch šatů a na malou chvilku uvažovala o tom, že bych šla jako knihomol s knížkou i tam. Na druhou stranu mám dojem, že bych jen vylezla z pokoje a milá Rose by mi jí omlátila o hlavu a donutila odnést dovnitř, což by se rovnalo dalšímu zdržení a nakonec bychom stejně přišli pozdě. Jako ostatně obvykle. Takže jsem jí jen položila na stolek a na Zacharyho, jestli už můžeme jít.
Když jsme dorazili do sálu, samozřejmě už tam všichni byli. Poslední jako obvykle, ale hlavně, že včas, ne?
Následovalo nějaké to zdravení, pár zdvořilostních frází, nic záživného. Obzvláště jsem si užívala tu část, kdy jsem musela podávat ruku Brianovi a roztomile se na něj culit. I hate that guy!*
No, ale nevadí. Zvláštní je, že Rose měla podobný výraz, když musela pozdravit Logana. Skvělé. Co takhle je dát dohromady? Nebo radši ne. Už takhle jsou strašný a kdyby se náhodou nějak domluvili mohlo by to znamenat konec světa. A o ten fakt nestojím. Pardon, ale zatím se mi tu žije docela fajn.
Mimochodem, ty škrabošky si chci sehnat i domů. Připomeňte mi to. Je sice skrz ně hůř vidět protože vám sprostě okrouhnou zorné pole, ale líbí se mi. Nicméně stejně jsou k ničemu, protože pokud upíry znáte, poznáte je ať už se škraboškou nebo bez ní. Na druhou stranu, nikdy nemáte šanci znát všechny. To prostě nejde. Už jenom z toho důvodu, že není možné být u všech přijímacích ceremoniálů - pokud nejste Královna. Pak je to prostě smůla. Vůbec tom musí být pěkně na nic. Sedět tu celé dny a nemoct pořádně nikam vypadnout, protože prostě když se něco posere nebo naopak musíte být u toho. Prostě na nic. Obzvláště, když žijete věčně. Naštěstí věčně nevládnete. To by bylo tak trochu únavné otravné, frustrující a tak vůbec.
"Zatančíš si?" Ne. Ne. Ne. Ne. A ještě jednou, kdybys mi náhodou nerozuměl, tak NE.
"Jistě ráda," debilně jsem se pousmála. Prostě smůla. Říct ne si jaksi nemůžu dovolit, opět. Do hajzlu. Jenom se zašklebil. Věděl to a o to větší z toho měl legraci.
"No tak. Netvař se jako bys spolkla citrón. Je to jen jeden tanec, Viky."
"Hm." Zděšeně jsem čekala, co začnou hrát. Opravdu, pokud se trefí, zabiju je všechny.
"Slyšíš to?" Zeď. Potřebuju zeď. Opravdu nutně potřebuju zeď. "Hrajou nám."
"Briane, jestli chceš, abys tenhle večer přežil ve zdraví - drž hubu. A ani náznakově se mi to nesnaž připomínat." Zavrčela jsem a muzikantům věnovala jeden ze svých extrémně milých pohledů. Proč? Proč mi to, kurva, udělali? Už jsem zmiňovala, že je nenávidím? Ale jeho pořád víc. Nebojte.
"Ale no tak. Tak strašné to taky nebylo, ne?"
"Mám-li být upřímná. Dostal ses tím do deseti nejhorších zážitků mého života."
"Cítím se poctěn. Co bylo těch zbylých devět?"
"Do toho ti nic není. Nicméně, pokud tě to potěší, jsi hodně vysoko." Zazubila jsem se na něj a jakoby omylem mu zaryla podpatek do nohy. "A tohle byl zase jeden z nejlepších zážitků." ušklíbla jsem se.
Ne, neměla jsem to štěstí že by dohrála hudba a já mohla s triumfálním úsměvem odejít. Bohužel.
"To bolelo." konstatoval a začal na mě dost blbě civět. Ne, že by to nedělal celou dobu jenom teď to ještě znásobil. Asi tak nekonečnem. Plus mínus.
"To byl záměr. Ale nemůžeš říct, že jsem tě nevarovala."
"V tom případě, hádám, že mám jistý nárok na náležité odškodnění." Hej! Přestaňte hrát! Já chci pryč! A to tak, že rychle. Nijak jsme to nekomentovala, ale řekla bych, že můj výraz musel hovořit za všechno. "Hm… Co by to jenom…"
Moje následující reakce by se nejspíš dala popsat jako.
"Uhme, mhm mhmwm!" Přeloženo: Pusť mě, kreténe! Bohužel s plnou pusou se blbě mluví. Agh, asi ho pobleju.
"Debile," ulevila jsem si, když jsem konečně mohla.
"Jo, taky tě miluju."
Eh, doufat, že tohle nevidělo moc upírů je asi zbytečné, že? Satane, prosím, ať tohle neviděla Rose nebo nebudu poslouchat už nikdy nic jiného.
Zrádní muzikanti dohráli až teď, takže jsem se ještě nechala odvést na místo a odtud si to zamířila rovnou k čemusi, co by se dalo nazvat barem.
"Něco, co má stejnou účinnost jako desinfekce, prosím." Sice na mě koukal chvíli jako na naprostý hovado, ale pak mi něco podal. "Díky." Otočila jsem do sebe panáka a šla si sednout na místo. No, Savo to nebylo, ale lepší než nic.
Zhroutila jsem se na židli a jenom pohledem přelétla sál. Rose tancovala s Adrianem. Katarina se Zacharym. Ten hajzl otravoval existenci Hope. A hele, Gerard. Toho jsem neviděla věky. Doslova. Kdy jsem ho jenom viděla naposled? Nevím, nějak si to nemůžu vybavit. Jenom vím, že v tom figuroval Egypt. Jo, nikdy jsem neměla nejlepší paměť.
"Hledáš někoho?"
"Huh? Teda cože?" Tfuj, to jsem se lekl. Co mi to děláte? Chcete mě zabít?
"Vlastně ani ne."
"Mimochodem, ty a Brian jste…?" Kurva! Takže to bylo vidět. Připomeňte mi, že až budeme mimo dvůr, chci Brianovi rozbít hubu.
"Ne! Proboha, to fakt ne!" vyjekla jsem a začala máchat odmítavě rukama. Na něco takového mám ještě dostatek mozkových buněk.
"Ale vypa-"
"Podívej, Samueli. Na světě je jen pár věcí, co se nikdy nestanou. A tahle je jedna z nich." A vůbec, co ho to tak zajímá?
"Výborně. Takže se nemusím bát nějaké zvláštní krvavé msty, když tě vyzvu k tanci?" Krvavá msta? Co to, kurva, mele?
"Ne, to opravdu ne." Bezva a jestli uvidí Rose i tohle, dobrovolně spáchám harakiri.
"Výborně," zazubil se a šlo se.
Vynecháme popis debaty o ničem, protože hádám, že to by vás doopravdy nezajímalo. Když se totiž sejdou dva knihomolové, stojí to za to. Takže se nějak stalo, že z jednoho tanečku jich bylo trochu víc. A pak ještě povídání u stolu. Víte, co je zvláštní? Najednou mě přešlo i nutkání jít do pokoje a tu knížku prostě dočíst.
Půlnoc se přiblížila a já si ani nevšimla jak.
"Odmaskujte se!"**
*Did someone say Draco Malfoy? -> Ne. Nemohla jsem si to odpustit.
**S. King - Osvícení ->Ne, ani tohle jsem si nemohla odpustit.
 


Komentáře

1 Veronika Veronika | Web | 7. srpna 2011 v 20:02 | Reagovat

Krásná kapitola xD vtipná a jen nutno dodat:Za chvíli budu polykat tvoji tvorbu, jako prážky na depresi xDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama