PP - 50. kapitola

18. září 2011 v 18:52 | Lizz |  Ples příšer
Ano, vím, že mám skluz 2950 kapitol, ale ani trochu mě to nedeptá. Ono se to nějak vsákne. xD
A dál radši bez komentáře.




Celý ten rok utekl nějak až moc rychle. Popravdě nechápu, proč musíme do té školy vůbec put. Stejně se už nic neděje. Dobře, rozkusují se sice nějací lidi, ale to tu kvůli tomu musíme zahnívat všichni? Vždyť je venku tak hezky. Nemůžeme sem přijít třeba až večer? Teď by to opravdu bylo maximálně tak na to, jít sebou plácnout někam k vodě. Nebo v úplně ideálním případě do vody. Jo, to by bylo dokonalé. Ale o tom si můžu nechat leda tak zdát. Ačkoliv po škole by to snad i mohlo jít. A jestli mi teď někdo řekne, že ne… Dostane poukázku na kremaci zdarma. Muhaha! Ale jo, jinak se cítím zdravá a v pořádku. Možná jenom to, co mám místo mozku je tak trochu vařené a tohleto je výsledek. Taky vařenej - samozřejmě.

"Odpoledne stávkuju," oznámila jsem Rafaelovi rovnou. Aby náhodou nepočítal s tím, že půjdu k nim a budu v téhle tyranii pokračovat… nebo naopak on k nám. Což byla poslední dobou ta častější verze. Podle toho, co jsem pochytila se to totiž s Nathaly nijak nehoršilo. Naopak. Ale pořád mi nikdo nechtěl říct, co jí vlastně je. Sakra, copak jsem nějakej malej parchant, kterýmu se pro jistotu nic neřekne, aby neměl trauma? Dobře, mladá možná, ale…

"Co?" Nechápavě koukal. No co? Zasloužím si prázdniny. Když nic jiného, tak proto, že se pomalu, ale jistě přestávám plést. Což je nejspíš jen dobře vzhledem k tomu, kolik mi přibližně zbývá času. Čtrnáct dní. Jak optimistické vyhlídky. Na druhou stranu to aspoň budu mít rychle za sebou. Myslím. Pořád totiž nevím nic určitého. Rafael se ohledně toho zasekl a odmítá mi cokoliv říct. Pitomý elfisko.

"Že se dneska odmítám šrotit i odpoledne." Mile jsem se na něj usmála. Jetě tak svatozář a bylo by to dokonalé. Nebo možná spíš rohy a vidle. Mohla bych jim pomáhat v peklíčku zatápět. Obzvláště kdyby v tom kotli byl náhodou někdo, koho bych měla strášně ráda.

"Ale…"

Zakroutila jsem hlavou a on zmlknul. "Žádné ale. Dneska prostě nic. Půjde se k vodě. Respektive já rozhodně. Ty dělej, jak myslíš." Jak jsem řekla už kdysi tolikrát. Nejsem jeho matka. Nehodlám se o něj starat nebo mu říkat, co má dělat a kdy. Mozek má svůj.

"K vodě? To zní dobře." Bezva. Na odpoledne mám chůvu i s lekcí elfštiny. Je mi jasné, že ten se toho tak lehce nepustí.

"Bezva. Mimochodem, co dělá Morgan?" Už podezřele dlouho je od ní pokoj. Nechce se mi to celé líbit. Ani trochu ne.

"Hm." Ten jeho kousl-jsem-do-citronu výraz se mi ani trochu nelíbil. Takže mi zase nic neřekne. Ale zatraceně proč? Jsem v tom taky ne?

"Fajn. Nech si to pro sebe." Broukla jsem otráveně a zabodla pohled kamsi z okna. Proč ještě nezvoní? Se to muselo rozbít, ne?

"Nezlob se. Jenom o tom nesmím mluvit." ozvalo se až příliš blízko. Trochu jsem sebou cukla a otočila hlavu jeho směrem. Chyba. Byl opravdu moc blízko. Jako na povel jsem zrudla a odsunula si židli dozadu. Opravdu mu ještě nechci počítat řasy nebo tak něco.

"Nezlobím. Jen mě to deptá." Zkonstatovala jsem a snažila se prodýchat počáteční šok. Co mi to dělá? Pitomý elfisko.

"Prostě to neřeš, ano?" Ne. Jak to asi můžu neřešit? To mu jako přijde normální někomu říct, že není člověk, ale že ho to nemusí trápit, protože brzo umře a pak mu říct, ať to neřeší?! Musela jsem se snažit, abych na něj nezačala ječet.

"Fajn."

Koukal dost překvapeně a taky tak zněl. "Žádné: Zbláznil ses?. Nebudeš nemocná?" připlácl mi ruku na čelo a já zase začala rudnout. Proč?

Okamžitě jsem tu ruku sundala a ujistila ho, že jsem naprosto, ale naprosto, v pořádku.

"Davisová, Stevenson, jestli nám něco chcete říct, prosím. Pokud ne, mlčte nebo si jděte klábosit na chodbu." oznámil Carlton a ani se přitom neotočil od Kim. Chudák holka.

"Půjdem?" Ne, nemohla jsem si to odpustit.

"Jasně," zašklebil se.

"Fajn." Předstírala jsem, že se zvedám. Chytil mě. Hej! Tak říkal, že jdeme, tak kde je zase problém?
"Změna plánu. Zůstaneme tu, jo?"

"Tak jo." Prohlásila jsem zdrceně. "Vzbuď mě, až bude konec." Jinak bych se ho taky nemusela dožít. Natáhla jsem se na lavici. Přece nebudu dávat pozor. Obzvláště, když zkouší Kim, kterou beztak ani není dozadu slyšet. Holt smůla, no.

Konečně zazvonilo. Díky bohu. Takže teď už jenom oběd a tradá domů. A pak… Bwahahaaa! Super! Bude voda, bude voda, bude voda, bude…A dost. Takhle mi z toho ještě hrábne a já budu větší magor než doteď a to přece nikdo nechce, že? Tak vidíte. Nakonec se k nám připojili i Linda s Tomem. Takže konečný výsledek? Sraz v půl čtvrté na koupáku. Tralala… To se mi líbí. Preventivně jsem tam byla už skoro o hodinu dřív, s tím, že netrvalo ani dvě minuty a já už byla poctivě pod vodou. Co z toho plyne? Nic extra, jen hodina na mé čisté a nikým nekontrolované řádění! Respektive na to, abych se snažila sama sebe utopit dřív, než se o to pokusí třeba Linda. Nakonec mi stačilo jen deset minut na to, abych málem polykala andělíčky. Ono když vynoříte hlavu zpod vody a naproti na vás zírá Morgan. Kurevsky se leknete.

"Co je?!" zeptala jsem se, když jsem doplavala ke břehu a konečně se přestala dusit a plivat na své okolí vodu. Fakt fajn pocit.

"Vylez ven. Půjdeme se projít." Co? Jít s ní někam? Nemyslím, že by to byl dobrý nápad. Víte, ačkoliv dost často nadávám, vcelku ráda vypadám jako nějaká parodie na člověka. Alespoň mám všechny končetiny a tak. Nejsem si jistá, jak bych mohla vypadat po výletu s ní.

"Proč?" Jasně, spíš jsem se měla zeptat kam. Ale na tom už tolik nesejde. Když na otázku proč odpoví, že jen tak, protože se nudila. Budu muset utíkat. Když proto, že mě chce zabít - asi mi nepomůže utíkat, ale můžu zkusit ječet - pokud to stihnu. A pokud mi chce cpát sušenky - bude lepší simulovat střevní chřipku.

"Ráda bych ti něco řekla. Pokud možno bez Rafaela. Mohl by si ublížit." Zírala jsem na ní jako naprosté hovado a netušila o čem mele. Mohl by si ublížit? Vylezla jsem z vody. Takhle zkazit tak hezký den. Asi jí budu muset věnovat nějaké osvědčení, že zkouškou úspěšně prošla a teď se tomu může věnovat profesionálně.

Ani jsem se neptala kam půjdeme a poslušně šlapala za ní. Pokud mi hodlá něco říct, bránit se nebudu. Teda samozřejmě pokud to nebude: Zemřeš. Nebo něco podobně pošahaného.
"Tak o co jde?" Deptalo mě, jak na mě jenom civěla a mlčela. Venku bylo nedýchatelno už tak samo o sobě a tohle tomu celému nijak nepomáhalo.

"Vždycky nepříjemná," odtušila jenom a zase bylo ticho. Spolkla jsem svoje chytré odpovědi. Nebudu ji dráždit - jenom pro jistotu. "Něco ti povím, ale nesmíš se ani slovem zmínit Rafaelovi. Jasné?" Jenom jsem jí to odkývala. Rozumím, ale nechápu. "Od té doby, co jsem umřela uteklo už spoustu času. Tehdy mi bylo osmnáct. Rozhodně jsem měla jiné plány než umřít. Problém je, že dnes si už nevybavím jaké." Hele… Co a proč mi to tu plácá? Posadila jsem se na zem. Vypadalo to na dlouhé povídání. Nebo přinejmenším zajímavé. Je tu přece řeč o Morgan. Jen by mě doopravdy zajímalo, jestli se takováhle už narodila nebo…Pitomost! Nikdo se nenarodí jako zvrácené monstrum, ne? Tedy doufám.



***



Čvacht!

V obličeji mi přistálo už nějakou dobu zkažené rajče. Kdyby vás to zajímalo, smrdí to fakt odporně. Ale časem si zvyknete. Aspoň to tentokrát nebyly kameny. Od minula mám ještě docela hezkou řádku modřin. Znechuceně jsem si rukávem otřela oči a potlačila nutkání zvracet. Na to byla dnešní snídaně až příliš dobrá. Navíc dokud to nejsou ty nechutně zčernalé brambory, dá se to přežit.

Ano, s létajícími předměty, které posléze dopadnou na mojí osobu mám jisté zkušenosti. Rozhodně víc než bych ve svém věku měla mít. Ale když vás jednou mají za proklatou čarodějnici, co nemá na práci nic lepšího než působit zmar a přinášet smrt, musíte s tím počítat. Nedělám to schválně! Doopravdy ne. Nemůžu za to,že lidé v mé blízkosti prostě mají tendence umírat. Já se je o to neprosila. Smutné je, že zbytek vesnice na to má poněkud jiný názor. Jako bych mohla za to, že mi jako menší ujelo nad tetou Annie, že druhý den zemře. To by samo o sobě nejspíš nebylo tak strašné. Horší bylo, že ona to fakt udělala. Jenže jak jsem jako osmileté děcko měla vědět, že to, co já nevidí všichni? Že oni neví kdy, kdo a jak umře? Nikdo se mi to nenamáhal vysvětlit.

"Parchante!"

"Zrůdo!"

"Čarodějnice!"

Čvacht!

Tohle je vážně nechutný. Žaludek udělal přemet, ale jídlo pořád drželo na svém místě. Přidala jsem do kroku. Už abych byla doma. Tohle mi byl doopravdy čert dlužen. Jenže jíst musím. Ještě že už je matka po smrti. Kdyby nebyla, tohle b jí zabilo. Naneštěstí jsem za její smrt stejně mohla já. Nebo jsem jí to aspoň oznámila poněkud necitelně.

Vztekle jsem se na ně podívala a oni o krok ucouvli. Jistě, házet na někoho z bezpečné vzdálenosti kdoví jaký humus je legrace, že? Ale potkat mě samotní, obloukem se mi vyhnou. A pak si jeden nemá připadat jako zvrácená kreatura. Dobře, uznávám, že čas od času se tím skvěle bavím. Když na někoho z nich promluvím, ten výraz… Jako malí vyděšení králičci,co vědí, že venku čeká velký zlý vlk, který se nemůže dočkat, až se jim zakousne do krku. Až na to, že vlk je z nich vyděšenější než oni z něj, protože byl do své kůže narván násilím a neví, co od nich čekat. Tedy až na to, kdy umřou. To ví naprosto přesně.



***

Měla jsem dotaz a věděla, že bude pořádně debilní a nehodící se. Ne potom, co to vyprávěla tak, že jeden viděl příběh před očima.

"Jak jsi řekla tvé matce, že umře?"

Pobaveně se na mě podívala. "Ze všech věcí tě zajímá zrovna tohle," zakroutila hlavou, "ale když to musíš vědět…

***

Jednou přišla matka domů a já věděla, že je něco špatně. Když se na mě podívala udělalo se mi špatně, protože jsem poznala ten pocit. Brzy umře. Hodně, hodně brzy. Lidi, kterým toho už moc nezbývá totiž obklopuje mrtvolný smrad. Dřív jsem si toho nevšimla, protože moje schopnosti nebyly ještě pořádně rozvinuté a já ten smrad dokázala ucítit jen pár dní předtím než se to stalo.

"Lhářko! Říkala jsi, že neumřeš!" vyvřískla jsem tehdy hystericky. S tím,že jsem předpověděla smrt tetě jsem se srovnala, že denně vídám prakticky mrtvoly taky, ale když mi jedna z nich vařila večeři a navíc je to moje matka, nemohla jsem si pomoct a vřískala jako smyslů zbavená. Nechtěla jsem, aby umřela, ale věděla jsem, že s tím nic neudělám.

Snažila se mě uklidnit, tvrdila mi, že se pletu, že neumře, že se lidé pletou. Ale vím, že lhala. Věděla, že se blíží čas, kdy si pro ní přijde zubatá. Lidé se totiž možná pletou, ale já ne. Nikdy. Ani jednou jedinkrát. Kdykoliv jsem od někoho začala cítit ten smrad, byl maximálně do týdne mrtvý. Vřískala jsem tehdy, jako by někdo vraždil mě. Ječela jsem dokonce i když se přišla sousedka podívat, co se tomu nebohému dítěti děje.

"Uklidni se, holčičko, jen se ti něco ošklivého zdálo."

"Nezdálo!" Stála jsem si trucovitě za svým. " Smrdí! Stejně jako všichni ostatní!"

***

"Další den byla mrtvá."

Civěla jsem na ní a nevěděla, jestli se smát, projevit upřímnou soustrast nebo co dělat. Takže jsem radši mlčela. A nechala jí vyprávět dál.

***

Čas plynul a já přestala pro vesnici být takovou atrakcí. Navíc se o mě po smrti matky začal zajímat otec. Nesnášela jsem ho v té chvíli víc než cokoliv jiného. Přece jenom polovinu problémů jsme měli proto, že odešel a druhou proto, že nebyl člověk. Ani já jím tedy nemohla být. Alespoň podle jeho rovnic, co mi vysvětloval. Začal mě učit. Jazyk, zvyky a taky co dělat s tím zápachem. Byl první, kdo mi vysvětlil, že sklony mých známých umírat doopravdy nejsou moje vina. Jistě, matka to zkoušela taky a já se jí snažila věřit, ale pořád to bylo jenom uklidňování. Najednou jsem před sebou měla celý jiný svět, kde něco takového sice nebylo zcela normální, ale ani ne divné. Nebylo to vyšinuté. Byla jsem prostě jen další z mnoha. Postupem času jsem ho snad i začínala mít ráda. To jsem ale nevěděla, že to celé byl zase jen další z řady podrazů. Tenkrát mi pomáhal a já mu za to byla vděčná.

Možná že i díky němu jsem se tak nějak zvládla začlenit zpátky mezi lidi. Jistě, nikdy nezapomněli, co jsem jako malá dělala. A já jim nikdy nezapomněla jediné rajče, brambor, kamen, ani křivé slovo.

Jenže lidé byli pořád schopnější zapomenout na to, kdo jsem než lid mého otce. Víte, pokud jsem si jako malá myslela, že mě lidi nenávidí, tak jenom proto, že jsem netušila, co to slovo ve skutečnosti znamená.

***

Na chvíli se zastavila a vypadalo to, že nad něčím přemýšlí. Ne, že by neměla nad čím. To, co tady vyprávěla bylo totálně šílené. Co na tom bylo to nejneuvěřitelnějšího? To, že se to stalo.

"No nic," zavrtěla nakonec hlavou a pokračovala v tom šíleném příběhu.

***

Bylo mi osmnáct. Měla jsem manžela a dvě děti. Anthonyho a Elizabeth. Možná to zní divně, ale tehdy to tak prostě bylo. A i přesto, že oba jsou už dávno po smrti, pořád je před sebou vidím. Ano, jsem si vědoma, že paměť je zrádná a některé zapomenuté detaily mi nahradila jinými, takže Tonyho modré oči jsou někoho, koho jsem potkala docela nedávno. Někoho zcela nepodstatného, ale to na celé věci nic nemění.

Zrovna jsem připravovala oběd, když se ozvalo zaklepání na dveře. Překvapilo mě to. Nehledě na moje snahy o zapojení do společnosti bylo pořád jen málo lidí ochotných se se mnou bavit. Nejspíš se bály, že bych jim oznámila, že je zítra klepne sousedka pánvičkou. Ach, já se nezmínila? Od té doby, co mě otec začal cvičit se to zlepšilo a zhoršilo zároveň. Smrad se trochu zmírnil, ale za to jsem teď přesně věděla, kdo a jak který umře v rozpětí jednoho měsíce. Bylo to fakt na nic. Jít jen tak po ulici, nečině koukat po lidech a vědět, že toho ukope kůň, toho zabodne milenec jeho ženy, ta spadne ze žebříku a ona zase chytí neštovice a umře. Jo, procházky do města mám už od dětství zafixované jako velice příjemné.

Vcelku rychle jsem dospěla k názoru, že to bude jenom malá Mary. I když malá, už jí bude patnáct. To ale nic nemění na tom, že ji beru pomalu jako mladší sestru, kterou jsem nikdy neměla. O to víc mě zarazilo, když ve dveřích stála elfa. Okamžitě se mi ne mysli vybavil otec. Vždycky se tu čas od času někdo stavil a odvedl mě za ním.

"Mára rë, Herinya," bylo to vyřčeno s opravdovým odporem. Věděla jsem, že jsem pro všechny elfy nepřijatelným trnem v oku. Nebo alespoň pro většinu ano. Míšenka se stala princeznou. Neslýchané! A přesto to tak bylo. Ačkoliv, kdyby se mě tehdy někdo namáhal zeptat na můj názor, moje odpověď by jistě mnohé překvapila. Nechtěla jsem totiž nic jiného než být normální smrtelník. Bohužel, to nikoho nenapadlo a i kdyby ano, co by asi zmohli s geny? Jistě, tehdy jsem o genech neměla tušení, ale na celé věci to nic nemění. Kdybych se narodila jako satyr s kopyty, musela bych se s tím naučit žít. Kdybych si je uřízla, nepomohlo by to. Jen by se mi, sakra, blbě chodilo, pokud bych toho vůbec byla schopná. Stejně tak jsem od sebe nemohla odříznout trochu špičatější uší a magii. Něco takového prostě nešlo.

"Mára rë," kývla jsem hlavou, ale dál se věnovala jídlu. Na ty elfské zdvořilostní pitominy jsem prostě neměla čas. "Posaďte se, jenom to tu dodělám. Co potřebujete?"

Elfka se mi snažila odpovědět, ale její slova zanikla v dětském jekotu.

"AU! NECH MĚ! MAMI!"

"Ne! To je MOJE. Mamí, ať mi to vrátí! Dej to sem!"

"Beth, vrať mu to a dejte pokoj." Omluvně jsem se podívala na návštěvu. "Promiňte, co jsem říkala?"

"Váš otec by Vá-"

"Mamíííííííííí!" Tony mě tahal za sukni. "Ať mi to vrátí!" V duchu jsem protočila oči. Je to pořád dokola.

"Beth, něco jsem řekla, ne? Vrať to bráškovi a buďte chvíli ticho."

"Ale já si to půjčila," argumentovala ihned. Vždycky měla sklony se všemi a o všem debatovat.

"Prostě mu to dej," začala jsem být nervózní. Jídlo nebylo hotové, děti vřískali a elfka jistě začínala mít všeho taky po krk, i když to na sobě samozřejmě nedala nijak najevo. Už jenom proto, kým jsem byla. Nedovolila by si přece emoce projevit před špínou. Jistě, neřekla to nahlas, ale moc dobře vím, že si to myslela. Na takový původ mi nikdy nebude dovoleno zapomenout. Podívala jsem se po dětech a jenom doufala, že jim se to vyhne. Že to svinstvo, co mi koluje v žilách se už dostatečně naředilo.

"Ale to není fér!" To život nebývá, holčičko.

"Elizabeth, vrať mu to." Pokud možno dřív než někomu něco udělám. Vařečka je totiž velice nebezpečný nástroj. Věřím, že spousta dětí by se mnou souhlasilo.

"Mám Vás odvést k otci," oznámila poněkud samolibým tónem. Zarazila jsem se, ale jenom na chvíli. Pak se začalo připalovat jídlo a chystalo se mi utéct z hrnce. Fakt super.

"Sakra!" Vyjekla jsem a snažila se nějak zase získat vládu nad věcmi.

"Prý to spěchá," dodala ještě ta slepice. Taky vtipná. Spěchá to… No, to klidně může, ale já tu nemůžu nechat dvě děti v hrncem horké polívky. Ne samotné. Nejsem blázen. Ačkoliv ona si to evidentně myslí. Ať mi taky vleze na hrb, nádhera.

"Dozajista. Ale děti tu nemohou zůstat samotné. Bude to muset chvíli počkat."
Nedokázala jsem si představit o co by muselo jít, že by to nemohlo počkat.

"Jistě," zase ten jejich chladný tón, co mě dokáže znervóznit. Tohle totiž není lidské. Když se s vámi baví člověk, vždycky postřehnete nějakou známku citu. I kdyby jen nepatrnou. Oni jsou jako loutky na provázcích, které ovládá někdo v pozadí a vkládá jim do úst jen to, co se mu hodí a když se mu to hodí. Děsivé. "Stejně tu mám ještě nějakou práci. Vrátím se večer. Tenn´enomentielva undomë, Morgan."

"Namárië," odpověděla jsem a opravdu se mi ulevilo, když se za ní zavřeli dveře.

"Beth! Neche- AU!" Bože, za co?! Dneska ten den opravdu moc pěkně začal. Jenom doufám, že ten závěr bude lepší. Kdyby nic jiného, uklidňuje mě fakt, že i ten nejdelší a nejšílenější den má pouze dvacet čtyři hodin. Naštěstí. Ale i tak je to pořád víc, než dost.

***

"Tak co tě žere tentokrát, maličká?" podívala se na mě pobaveně. To je na mě opravdu všechno až tak vědět? No, na druhou stranu, dokud nebudu­… jak to říkala? Jako loutka, tak jsem na tom ještě dobře, ne?

"Nic," pokusila jsem se o úsměv. Vlastně toho bylo víc a mě se o tom asi nechtělo mluvit ne s ní.

"Jak myslíš," pokrčila rameny, "páčit to z tebe nebudu." A vrátila se k vyprávění.

***

"Brzy se vrátím," ujistila jsem Edwarda a doopravdy tomu věřila. "Nezlobte tatínka, jasné?" přejela jsem pohledem děti. Najednou se tvářili jako andílci a zuřivě přikyvovali. No, alespoň hodinu by jim to vydržet mohlo. Rozloučila jsem se a vyšla za tou elfkou, která byla minutu od minutu nadšenější a nadšenější. Za chvíli asi začne lítat a všechny objímat. Zvláštní péče bude věnována mému krku, řekla bych.

***

"Kdybych tehdy věděl, že je vidím naposledy, možná bych se rozloučila jinak. Taky mě mohli varovat, nemyslíš?" Byla to jen řečnická otázka. A mě došlo, že tady se loučíme s idylkou života vesnické čarodějnice z bůhvíjakých dob. No, přinejmenším bude brzy konec. To jediné mě taky nějak uklidňuje. Ať už bude jakýkoliv - bude.

***

"Mantúlië, Nildor."

Po otcově tváři se rozlil úsměv. "Hanta, Arinaya. Můžeš jít." Elfka se uklonila a vyšla ven, evidentně ráda, že už zde nemusí déle zůstávat.

"Morgan, rád Tě zase vidím, holčičko. Nemáš hlad?"

"Ne, díky. Co jsi potřeboval, tati?" zeptala jsem se zvědavě. Snažila jsem se, ale stále se mi nedařilo kontrolovat své emoce. A vlastně mě to ani netrápilo.

"To ti nemohu říct, ale vše se v pravý čas dozvíš," ujistil mě, když viděl, že jsem chtěla protestovat. Pokud mi to nemůže říct, tak co tu, sakra, dělám?!

***

"Morgan, dcero Elizabeth, rozumíš tomu z čeho jsi obžalovaná a chápeš následky, které z toho vyplývají?" Sice jsem naprosto netušila o co jde, nerozuměla zhola ničemu, ale bylo mi vysvětleno, že mám souhlasit. A já jim věřila. Neměla jsem důvod k jinému chování. Možná jsem měla jen trochu víc přemýšlet.

"Ano," přikývla jsem a nevědomky tím nad sebou vynesla vcelku rychlý soud.

"Potom tedy můžeme začít," prohlásil elf, který zastupoval mého otce v jeho funkci. Nemohl a ani nechtěl do celé té šaškárny zasahovat.

***

Po hodinách a hodinách zbytečného žvanění se konečně shodli. Výsledek pro mne nebyl nijak příznivý. Vlastně to bylo přesně naopak, ale to já tedy ještě nevěděla. Zhruba v polovině jsem se v tom totiž naprosto ztratila. Začali vytahovat taková jména a data, že jsem byla bez šance. Přesto jsem intuitivně věděla, že je to špatné. A zároveň mi to bylo úplně jedno. Měla jsem hlad, žízeň a byla jsem unavená. Chtěla jsem domů.

***

Seděla jsem na posteli a tupě civěla do protější stěny. Pokud jsem si předtím myslela, že jsem zmatená, tak pro svůj nynější stav už jsem ani neznala pojmenování. Jak se to stalo? Nevěděla jsem. Jedno mi ovšem bylo jasnější, s každým okamžikem, který jsem zde strávila. Jsem v maléru. A pořádném.

"Jídlo, yelwa perelda," pronesl s odporem a podal mi talíř. Nevztekala jsem se. Stejně by to nemělo žádný význam. Navíc jsem si připadala tak strašně unavená. Přála jsem si, aby přišel otec a všechno mi vysvětlil. Stačilo by mi půl slova, abych nebyla tak vyděšená, zmatená a osamělá. Ale dny plynuly a on nešel. Mohla jsem se vztekat, brečet, rozčilovat se, prosit. Nikdo se mnou nemluvil.

Netušila jsem jak dlouho jsem tam byla. Čas šel mimo mě a počítat, kolik večeří jsem už snědla… Neměla jsem na to sílu. Jediné, co se změnilo byla moje nálada.

Přestávala jsem být otupělá. Chyběli mi děti a manžel. Byla jsem z toho všeho znechucená a podrážděná. A to ne zrovna málo.

"Saura," prsknul jeden elf, co šel zrovna kolem. Nejspíš to byla ona příslovečná poslední kapka. V tu chvíli jsem prostě vybuchla.

"Zopakuj to," zavrčela jsem se zatnutými zuby a on se překvapeně otočil. Tvářil se zhnuseně. Jistě, špinavá míšenka si na něj dovolila promluvit. To byl pomalu hrdelní zločin.

"Říkal jsem: saura," poznamenal se samolibým úsměvem.

Nežil dlouho.

Měl zkrátka smůlu, že zkřížil cestu naštvané, začínající nekromantce. Neuměla jsem se ovládat. Vlastně jsem ani nevěděla, že bych měla. Zkrátka, byla to moje první energetická koule. A také první mrtvola, která vznikla mojí rukou. Dodnes si pamatuji jeho výraz. Jestli toho lituji? Ani v nejmenším. Dostal, co si zasloužil, yelwa elda.

Tehdy se to celé změnilo. Já se změnila. A jejich přístup ke mně také.

***

"A rozsudek bude vykonán," zakončil svůj sáhodlouhý proslov o mých prohřešcích. Rozsudek. V překladu to znamená, že dneska umřu.

"Roituvanyë tye tenn' qualmë ar ento,"* pronesla jsem s klidem, aniž bych věděla proč, těsně předtím, než jsem byla zabita.

Bylo to rychlé.

Dýka do srdce je vždy účinná. Všechno se setmělo a já potkala své nové přátele. Stíny.

S jedním po druhým jsem mluvila. Poslouchala jejich životní i posmrtné problémy. Zdáli se mi milí a šťastní. Jako poslední přišel ten, co jsem ho zabila. Nebylo to nijak dojemné. Vlastně mi to bylo jedno. Byla jsem taky mrtvá. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Jak jsem je poslouchala - měnila jsem se. Spoustu věcí jsem začínala brát a chápat jinak.

***

Ležela jsem v divné pozici a šatech. Černých. Hodlali mě pohřbít a ještě v téhle barvě. Dřív by mě to nejspíš naštvalo. Teď už na tom nezáleželo.

Posadila jsem se a strážný mě vyděšeně pozoroval. Vypadalo to, že ho nejspíš klepne a místo mě budou muset pohřbít jeho. No, aspoň by jeho rodina ušetřila za rakev. Mileráda mu tu svojí přenechám. Mám dojem, že teď jí nějakou dobu potřebovat vážně nebudu.

"Říkala jsem, že se vrátím," pousmála jsem se na něj. "Jestli chcete, klidně si lehněte. Vypadáte vážně na umření."
Tehdy jsem se doopravdy stala tím, kým jsem dnes.

***

Ok, můj výbuch smíchu byl potom, co mi řekla nejspíš opravdu nemístný, ale vybavila jsem si jí jak ona, která vylezla z rakve říká někomu, jestli se tam nechce položit, že vypadá na umření. Obzvláště s její pověstí.

"A lehl si?" Ne, nedalo mi to a musela jsem se zeptat. Ano, ze všech věcí právě na tohle.

"Ne, zbledl ještě víc a vycouval z místnosti úctyhodnou rychlostí," pobaveně se usmívala. Ano, doopravdy. Nebyl to ten její klasický děsivý škleb. V tuhle chvíli vypadala jako normální osmnáctiletá holka. Až na to, že byla mrtvá a nebyla ani trochu normální. Ale komu to vadí? Dokud nesmrdí a nerozkládá se, dá se to přežít. Ostatně kdyby to bylo jinak, nejspíš už bych se tu dávila vlastním obědem, který ostatně taky nebyl nic moc.

"Ráda bych tu s tebou klábosila dál, maličká, ale blíží se ti ochranka. Měj se," nahodila její klasický škleb a zmizela.

Tou ochrankou myslela samozřejmě Rafaela. Takže jsem se zvedla a zamířila hezky zpátky k vodě.

"Kdes byla?" musela se okamžitě informovat Linda. Občas mám pocit, že mě vlastně hlídají všichni v mém okolí. Nechápu proč. Nejsem nesvéprávná. Jenom žiju v trochu jiné realitě. No a?

"Projít se," ušklíbla jsem se. Měla jsem si vzít peníze a zpátky se stavit v hospodě i třeba jen pro nanuka. No, nevadí. Příště budu moudřejší. Pokud tedy nějaké příště bude. Ale třeba budu mít štěstí jako tady mrtvola. Pokud se tedy tomu, že budete žít na neurčito s bandou psycho přízraků v zádech, dá říkat štěstí.

"Kdes nechala ty dva?" Protože pokud dobře vidím, tak je nevidím.

"Sekli se u Petera. Za chvíli jsou tu," kývla hlavou k dece na druhé straně. Jo,



*Budu vás pronásledovat do smrti a dál.
 


Komentáře

1 Nelíí Nelíí | Web | 18. září 2011 v 22:00 | Reagovat

Ty voeee kdy to stíháš psááát?? já už musim napsat to UD :D ale kapča dobrá ;)

2 kixxie kixxie | 30. října 2011 v 13:08 | Reagovat

túto poviedku som objavila len prednedávnom (pred 2 dňami) a bola prečítaná na jeden dych .. ;-)
veľmi sa mi páči - je vidieť, ako si si vypísala štýl za tie dva roky (myslené v dobrom :-) ) - ako je kapitola od kapitoly lepšia :D
a prezradím svoj tichý typ: dúfam, že Raflík a Adriana raz budú spolu...  - piští duša romantika :-)

3 Lizz/Ethan Lizz/Ethan | Web | 30. října 2011 v 14:54 | Reagovat

[2]:
Díky. :D To potěší slyšet. xD
Jo, když se kouknu na ty kapitoly dřív, jsou děsivý. :D Většina z nich. :D
No, ohledně toho... Těžko říct, jak to dopadne. :D Uvidíme. *duše morbidního hovada totiž mění plány každý den*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama