PP - 51. kapitola

30. října 2011 v 17:51 | Lizz |  Ples příšer
Taak přeskočíme klasické úvodní kecy o době, jakou i trvalo to napsat a nicotném obsahu kapitoly, protože to stejně všichni dobře znáte a ty z vás co ne, archiv to jistí. Jenom poslušně oznamuju, že to je konec. Třikrát hurá! :D
Teda zase je to jen takovej polovičatej konec, ale zároveň konecn a hodně dlouho. :D A ne, ani Lenkabrátor vám tady nepomůže. :D Jsou totiž věci, co si budu muset ujasnit předtím, než začnu plácat dál. A to nebudejen tak. Znáte mě. :D Takžeee... :D *nenápadně zdrhá*




"Vím, že o tom nerad mluvíš, ale myslím ,že mám nárok vědět alespoň nějaká základní fakta. Co ty na to?" Došla jsem si sednout k nejbližší lavičce. To aby mu došlo, že to nebude povídání po cestě domů, které prostě ukončí tím, že: Hele! Už jsme tady, ahoj zítra ve škole. Ne, tentokrát nic takového nebude.

"Něco jistě ano." A zase tu byl ten jeho klidný mrazákový tón. Naprosto bez emocí. Jak já ho nesnášela. V těch chvílích byl totiž jako někdo úplně cizí
"Takže, jestli jsem to pochopila správně, celý ten povyk je jen proto, že jsem osvobodila Stín?"

"Osvobodila není přesný pojem. Nikdo ho nikde nedržel. Spíš jsi ho…odtrhla."

"Odtrhla? Od čeho? Nebo koho? A proč je to tak špatné?"

"Podívej, nejsem nejvhodnější osoba, která by ti to měla vysvětlit. A navíc Gabriel…" Opět jsem mu skočila do řeči. Tohle známe moc dobře.

"Ti to zakázal. Jasně, dobře, chápu." Trochu ve mně zahlodaly slova Morgan. Opravdu je tu jen proto, aby mi dělal ochranku? Co když u nich má rodinu? Jsem já důvodem proč nemůže být s nimi? Opravdu doufám, že ne. Navíc, nejsem malá, zvládnu se o sebe postarat dost dobře sama. Nebo bych to aspoň zvládala, kdybych byla obyčejná šestnáctka… Bez iluzí a pyrokineze. A ani tak si myslím nevedu nejhůř. "Prostě v překladu: Mám se jít zeptat Morgan. Ta jediná mi totiž vždycky aspoň něco řekne." Najednou jsem zuřila. To už tu dlouho nebylo. O to horší to ovšem bude, řekla bych. Vytáčí mě, jak se mi nikdy nic neřekne a zaštiťuje se to Gabrielem. Vytáčí mě to o to víc, že vzápětí nakráčí Morgan a polovičku mi toho řekne. Zatraceně! Vždyť je stejně pod Gabrielem jako on a navíc jeho dcera! Tak proč on vždycky jen mlčí? "Nejsem malý dítě. Nemusíš se mě snažit chránit. Prostě to řekni. Nikdo se to nedozví. Co by ti to udělalo? Tohle nemá cenu. Proč se mám drtit jazyk, zvyky a bůh ví co všechno, když se mi nikdo nenamáhá říct na co to vlastně budu potřebovat? Mám toho po krk!" A ačkoliv bych to neřekla nahlas - bojím se. Možná proto chci vědět, co bude. Abych pro ten strach aspoň měla důvod! Seděl mlčel a měřil si mě tím odporně chladným pohledem. "Ale tobě je to koukám jednom. Ostatně proč by nemělo, že? Co je tobě do nějaké otravné pubertální hysterky, kterou ti dali na hlídání. Víš co? Vrať se domů. Já chůvu nepotřebuju!" zarazila jsem se. Asi jsem právě řekla ví, než jsme měla.

"Kdy jsi mluvila s Morgan a co ti řekla?"

"To je jedno. O Morgan tady vůbec nejde. I kdyby mě přesvědčovala, že Santa Claus je skutečný, tak ti do toho nic není. Ostatně, taky mi spoustu věcí neříkáš. Takže jsme si kvit." Probodl mě pohledem. Normálně mi to stačilo k tomu, abych se uklidnila, teď ne.

"Nemusím se ti zpovídat. Víš, co potřebuješ. Ostatní není důležité. Navíc některé věci…Prostě by asi nebylo vhodné, abys je věděla. Máš času dost." A tímhle to dodělal.

"Nebylo vhodné? S tím se jdi bodnout, Rafaeli. Mě je šumák, co je nebo není vhodné! Prostě bych jen ráda věděla, co se děje. A jen tak mimochodem,…" dodala jsem a notně to proložila ironií. "Jsi si jistý, že mám toho času tolik? Nejsem pitomá. Do čtrnácti počítat ještě umím." Oteplilo se, ale ani jeden z nás neměl potřebu to nijak komentovat. A jen tak mezi řečí, být doma už bych jednu chytla. Vlastně hned na začátku.

"Někdy je opravdu lepší nevědět."

"Jak pro koho, Rafaeli, jak pro koho," odsekla jsem jedovatě.

"Ehm… Nerad vás ruším, ale nemáte oheň?" otočila jsem se.

"Pardon, nekouřím." Oheň sice mám, ale asi byste z něj nebyli nadšení, dovolila bych si hádat. Teda pokud jste střízliví.

"A ty?" otočil se na Rafaela.

"Taky ne." Sice řekl tohle,ale vyznělo to jako: Zabiju tě. Ehm, že bych ho opravdu vytočila? To je dobře. To je sakra dobře. Ale pořád mi přišlo, že to nebylo dost. Nejradši bych ho… zkremovala zaživa. V tuhle chvíli. Jak asi smrdí spálenej elf? Nejspíš podobně jako člověk, co?

"Tak nic. Sorry.L A odkráčeli zase pryč. Tak to by bylo a kde jsem to skončilajá?

"Uvidíme se zítra ve škole,"zvedl se a plánoval nejspíš zdrhnout.

"Ne. Proč to sakra neřekneš? Co je na tom?!" Ne. Nedám mu pokoj. Ano, budu dráždit hada bosou nohou. Proč? Nemám tušení, ale mohla by to být sranda, ne?

"Protože o tom prostě mluvit nechci! Je to tak těžké pochopit?" Co se to tady děje? Opravdu by mě to zajímalo, ale v okolí není zrovna nikdo ochotný mi cokoliv vysvětlit.

"Proč? Dej mi dobrý důvod a já budu mlčet." Pravděpodobně. Ovšem moc bych tomu nevěřila s mojí nevymáchanou hubou.

"Ne. Prostě ne. Jen pochop, že i já mám věci se kterými se nehodlám bavit - s nikým."

"Fajn, uvidíme se zítra ve škole." Vyrazila jsem na druhou stranu. Jasně, je to kousek dál, ale to se přežije.

Nečekala jsem, jestli na to něco řekne nebo ne. Prostě jsem se sebrala a odešla. Byla jsem vytočená a pár kroků navíc mi jen pomůže, abych pak doma neštěkala po každém, koho potkám.



***



Víte, co je zvláštní? Celou dobu jsem řešila, jak a co bude až přijde dnešek. Dělala jsem si z toho ve většina případů srandu a svým způsobem to i popírala. Jenže to se mi dneska už nejspíš nepovede. Ostatně jako by šlo popřít něco, co je prakticky za dveřmi. Jenom by mě zajímalo, jak tohle vysvětlím. Víš, mami, jdu se nechat zabít mezi elfy, měj se. Jo a že pozdravuju Alexe. Ne, to nebude ono. Vlastně jí nemůže říct vůbec nic. Prostě zmizím… jako táta. Tak mě napadá, taky tohle řešil? Uvažoval, jestli nám říct půl slova a nebo se prostě vypařit? Sakra! Co když nikam nechci. A vůbec, celý je to pitomost. Nic jsme neudělala, rozhodně ne vědomě. Ale když to tak vezmu. Já a moje pusa mezi elfisky, to bude vážně zážitek. Tohle se mi nelíbí. Já nechci jen tak zmizet. Ne teď, když se mamka začala jakžtakž sbírat. Částečně i díky Billobi. Poslední dobou to bylo tak fajn, že jsem se jen děsila, co se stane příště. A vůbec mě nenapadlo ,že další katastrofa na seznamu jsem já. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím se mi dělalo hůř. Chtělo se mi zvracet, ale zároveň jsem věděla, že něco takového nehrozí. Byly to prostě nervy. Deptalo mě jen tak sedět v pokoji, čučet do zdi a čekat na Rafaela. To bych se taky mohla zbláznit. Vstala jsem z postele.

"Jdu ven. Kdyby něco jsem u houpaček." Houkla jsem na mamku a vypařila se ven, dřív než jsem stihla plácnout něco děsně inteligentního.

Posadila jsem se na houpačky a pozorovala špičky tenisek. A ano, bylo to o stupeň lepší než stěna.

Opravdu se tomu nemůžu nijak vyhnout? Nechci je tu nechat samotné a dovídat se o nich jen z útržků informací… jestli vůbec to. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi bude chtít odtud. Že mi ta představa bude tolik proti srsti. Ačkoliv je rozdíl mezi tím jít pryč a vědět, že už je nikdy neuvidím. Nikdy, pokud Morgan nelhala. Mám dojem, že teď najednou dostává ten její příběh úplně jiné rozměry. Tohle…Dost! Tímhle tempem se tu ještě rozbrečím jak malej parchant a to nechci. Nehodlám nikomu ukázat, jak moc mi to vadí nebo tak něco. Odmítám jim dopřát tu škodolibou radost.

"Ahoj…" ozval se vedle mě Rafael a zavrzala druhá houpačka. Ani jsem se nenamáhala zvedat hlavu a jen zamumlala cosi místo pozdravu. Ach, ty tenisky jsou tak zajímavý. Ačkoliv teď bych to byla schopná tvrdit o čemkoliv, pokud by to znamenalo, že se odtud nemusím hnout.

"Půjdeme?" Nasadila jsme cosi jako úsměv a postavila se. Když divadélko tak ať to stojí za to už od začátku.

"Jasně," zamířila jsem pryč.

"Adri? Kam jdete?" Mami, tohle ne. Ne teď, prosím. Vlastně jsem tak trochu doufala, že už jí nepotkám. Jo, jsem zbabělec. Ale tohle je svým způsobem vlastně loučení. A ty já bytostně nesnáším.

"Jen tak ven, proč?" pokrčila jsem rameny, jakoby nic. Opravdu jsem měla jít na herečku. Ne, to bych stejně nikdy neudělala. Tím jsem si jistá, ale co místo toho jsem netušila ani teď. Ostatně proto taky skončím tam, kde skončím. Mezi elfy. Úchvatná střední, jen co je pravda.

"Kdy se vrátíš? Chceme jet k babičce, takže…" Bezva, čím dál tím líp. Ještě by se mohla začít ohánět Phillipem a Lindou a já tu spáchám hysterickou scénu ve stylu, že nikam nejdu, protože zůstávám doma a tečka. Popravdě, mám na to zrovna teď strašnou náladu, ale to bych byla sama proti sobě.

"Nevím, pokusím se to stihnout, ale nic neslibuju." Jako bych snad mohla. Nejvtipnější na téhle situaci je její absurdita.

"Nejdýl v pět odjíždíme," pousmála se a zmizela zpátky do pokoje.

Zase jednou jsem si připadala jako nechutná, sobecká a prolhaná mrcha. Ačkoliv proč jako, že? Ono to ve výsledku nebude zase tak daleko od pravdy.

"V pořádku?" Najednou se stará. Vážně díky, teď je mi ještě hůř. Jenom jsem přikývla, zase tolik jsem svému hlasu taky nevěřila. "Nemusíš se tvářit, že se nic neděje. Zatím ještě ne." Jako bych to sama nevěděla. Jenže já chci. Musím. A navíc mi to vyhovuje. Myslím, předstírat, že se nic neděje. Hroutit se můžu až o samotě.

"To je v pohodě. Fakt," pousmála jsem se na něj a dál se ploužila k jeho domu. Bylo mi totiž řečeno, že než cokoliv, tak mě budou muset zkulturnit. Při slově šaty mě jímala hrůza a o vlasech ani nemluvě. Ještě, že elfové nemají make-up a boty na podpatku. To bych totiž začala s kremací už tady. "Až na ty šaty," musela jsem se ušklíbnout. To bude historický okamžik.šaty jsem na sobě totiž neměla tak od druhé třídy. Rozhodně to bude zajímavá změna. Ale byla bych radši, kdyby se obešla beze mne.

"Ale no tak, není to tak zlé. A bude to jenom na chvíli." Zajímalo by mě, jestli teď nelže. Pokud ano, hranice ho nemine. To je doufám jasné. A kdyby ne, ráda to názorně předvedu.

"Fajn, fajn," Je mi to úplně jasný. Zcela a dokonale. Svým způsobem se na to i těším, ale to bych nahlas v životě nepřiznala. Ani za nic… No, možná by se pár věcí našlo, ale opravdu jen téměř nepatrné minimum. Takže jakoby nic, ve své divné podstatě.

"Mára rë. Herinya."

"Moc vtipné, Simone," zašklebila jsem se a on se na oplátku zamračil. Má pusa ho vytáčela a já, kolikrát schválně, byla drzá jako opice. Nebo jako teď.

"Trocha slušného chování neuškodí a tobě by pomohla." Jo, to už jsem někde předtím slyšela.

"Ah, ahoj, Adri," zubila se na mě Nathaly. "Pojď za mnou." Vypadala, že se na to snad i těší. Sadistka bláznivá. Nicméně to její veselí bude nakažlivé, přistihla jsem se, že se culím jako imbecil. Fajn stav. Tak vzhůru do jámy lvové.

Fajn. Byl to pěkně blbej nápad. V tom se nedá existovat!

"To je divný, divný, divný a ještě jednou divný," podobně jsem remcala celou dobu. Opravdu mě to zabije. Nesnáším šaty! Zabijte mě někdo - budu vám neskonale vděčná. V tomhle přece nikam… já tam nejdu! Nikam. Tady si sednu a ani se nehnu. Proč jen mám pocit, že mi to nevyjde?

"Připravená?" Debilní otázka, Rafaeli. Opravdu hodně debilní.

"Ne." Lhát by bylo zbytečné. Nicméně vypadal, že jsem ho doopravdy pobavila, to jsem ráda .Aspoň někdo tu má dobrou náladu.

"Tak půjdeme." Výjimečně jsem si odpustila kousavé poznámky, vražedné pohledy a podobně. Místo toho jsem se jenom zvedla a čekala, co se bude dít dál.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama