Prokletí II. - 22. kapitola

23. listopadu 2011 v 15:13 | Lizz |  Prokletí II.
Zdravím. :D Ano, vidíte správně? A ne, voda se nezměnila v krev, nepřemnožili se žáby, hmyz, mouchy, na můj dobytek nebyl seslán mor, já sama netrpím vředy, nepřišlo krupobití a kobylky se taky nepřemnožily, ne žádná neproniknutelná tma (Nebyl jsem v Podsvětí) a ani nezemřeli prvorození, takže Sera pořád žije. Doufám, je fakt, že jsem jí dlouho neviděl.
A ne, nespadl mi na hlavu kus meteoritu.
Jiné otázky?
Fajn, pokud je to všechno... Jo, jasně, vím, že poslední kapitola byla v dubnu. A ne, netrápí mě to, i když by nejspíš mělo a tak vůbec. Ale víte na co jsem přišla? S touhle povídkou je to tak odjakživa. Vždycky je přes ty letní měsíce v útlumu a v zimě... V zimě se píše sama. :D Ok, jsou to kecy, já vím. :D Prostě jen v zimě mám asi víc volného času nebo jsme akčnější nebo co já vím? Není to nakonec jedno?
Mimochodem, TA MRCHA Morgan nechce, abych udělala řidičák. :D Jak jinak si vysvětlit vypnutá světla. :D Vypnutá, chápete to? Já ne. No nevadí. :D Ale aspoň už umím couvat. :D No, neokecávám to a... LET THE MONSTER RIIIIISEEEEE! *ne, vůůůbec jí to tu zrovna nehrálo na druhou stranu, Let the monster rise by se mohlo hodit i sem* Mimochodem, zase se tam nic neděje, jako vždycky. Zase jsem se nedostala k tomu, co jsem chtěla, ale na to už jsme u tady toho všichni zvyklí a zase odvyklí a znova zvyklí a tak... Známe to. :D




Dick:



Posadil jsem se na posteli a byl vážně rád, že to celé byl jen sen. Ne, že bych si snad pamatoval, co bylo, ale… Ne, nemusel to být prostě jen sen. Podíval jsem se na hodiny a znechuceně sebou plácl zpátky. Čtyři ráno. To se vážně nemůžu aspoň jeden večer vyspat v klidu?

Měl by ses s tím smířit. Kdybys lovil nestalo by se to.

Bezva, a teď si do toho všeho ještě bude chtít On povídat, ne? Cože?

Kdybys šel lovit byli bychom silnější a ty by ses ani nemusel vzbudit. Nemělo to s tebou co dělat.

Co? Víš co? Nech to být, chci spát. Vážně, aspoň jeden večer. Jeden klidný večer. Přece zase nechci tolik, ne?

Jak chceš. Stejně ti do toho nic není.

Hm… Normálně by mě to zajímalo právě o to víc, ale byl jsem unavený a unavený a… už jsem říkal unavený?

Dobrou a krvavé sny.

Hm… Netrvalo dlouho a spal jsem zase jako zabitý. Fajn změna.

***

Znechuceně jsem vypnul telefon a praštil sebou zpátky na postel. Proč? No tak. Já chápu, že do školy musím, ale doopravdy každý den? To je týrání! Doře moje drahá krvelačná polovička by nejspíš nesouhlasila, protože pod pojmem týrání má… spoustu jiných věcí, co si budeme povídat. Ale to nic nemění na mém vnímání tohohle krutého a nehostinného světa, jež se mě snaží zahubit tou nejhorší možnou cestou - školou. Věřte nebo ne - je to zlo. Nejspíš ne takové, jako spousta jiných věcí, ale… No, radši nic.

"Odvedeš dneska dvojčata do školy ty, zlato?" No bezva. Trhám rekordy. Zase přijdu pozdě. Ale co, stejně máme jen něco nechutně otravného, uspávajícího a vražedného. To už známe.

"Jasně a odpoledne?" zeptal jsem se rovnou. Bude to lepší než ty dva nechat do večera na krku chuděře učitelce. Jasně, jsou to zlaté děti - když spí.

"To by bylo super. Díky a odpoledne ahoj." A zmizela ven. Páni, asi fakticky chvátala.

"Fajn, takže snídaně…" povzdechl jsem si a postavil na čaj.

Už jsem někdy zmiňoval, že není možné vzbudit Ellu, když sama nechce? Jestli ne, říkám to teď. Takže po hodině jsme byli venku. Jo, první hodina bude mít vážně smůlu. Tímhle autobusem… No, musel bych se proběhnout a vynechat školku, abych to stihl včas. Ale nejsem sebevrah a ty dva do školy s sebou nevezmu ani omylem.

O půl hodiny později oba zase spali. Být to jeden, dal by se vzít, ale takhle… Copak jsem chobotnice?!

"Johne! Ello!" drcnul jsem do nich. "Vstáváme, budeme vystupovat, šup." John vnímal, Ella… Ta holka nemá spánek, ale kómatické stavy. "No tak, neblbni vstávej."

"Hm…" zamumlala a ani oči se nenamáhala otevřít.

"Fajn, jak chceš." Takže jednoho nést a druhého vézt. To je… skoro chobotnice. "Johne, ruku." Nestojím o to, aby mi vletěl pod nejbližší auto. "Tak jdeme, vy dva." Jo, to budefajn cesta. Zbytky nadějí na stihnutí první hodiny jsou v háji. No co.

"Sedni si," kývnul jsem směrem k lavičce a složil na ní i Ellu. "A ty ospalče, neponesu tě celou cestu, takže se koukej probrat, hm?" Nic. "Ello… Neštvi mě. A nedělej, že spíš, když nespíš. Moc dobře ti to vidím na očích. Sem. Tam. Takže dělej."
"Mmm…" zamumlala nesouhlasně, ale začala se protírat oči. Sláva.

"No vidíš, jak to jde. Tak vstávej a jdeme," zazubil jsem se. Na její věk po mě hodila vážně odporný pohled. Ale nedivím se jí, já bych se tvářil stejně.

"Ale s mamkou chodíme-"

"Jo, ale já musím do školy. I tak už přijdu pozdě."
"Humpf." Ale nepovídej.



Becky:

Ráno jsem se vzbudila s docela špatným pocitem. Takový ten dojem, že jsem něco zapomněla. Něco docela důležitého. Problém byl v tom, že bych si za nic na světě nedokázala vybavit o co šlo. No tak, mozku, je ráno! Funguj! Nic. Klasika. Takže jen budu doufat, že se z toho nevyklube nějaký megagalaktický problém.

"Hodím vás do školy, jestli chcete." Jistě, mai. To známe. Díky, ale pěšky tam budu jednou tak rychleji než s tebou. Tyhle fóry už známe. Vyjedeme z baráku skoro o hodinu dřív než by bylo nutné a přijedeme o hodinu dýl než by bylo přijatelné.

"Ne, díky. Projdu se." křikla jsem dolů.

"Aktivistko," ozvala se Elinor z vedlejšího pokoje.

"Lemro," neodpustila jsem si poznámku zpátky. Vždyť to pěšky nemám ani jedna tak daleko, pokud se nepletu. A já vím, že ne.

Nechvátala jsem, nebylo kam. Škola neuteče a já se aspoň projdu. Čím déle nebudu muset být zavřená mezi dvěma staněma, tím líp. Jak pro mě, tak i ostatní.

Bohužel se nic nedá odkládat věčně, takže jsem za deset osm stála v šatně a za dalších pět minut byla ve třídě. Otrava. Proč nemůžeme mít něco jako… školu v přírodě? Jo, to by bylo něco.

"Jsem myslela, že se ani neukážeš," pousmála nebo se spíš ušklíbla Mary. Proč škleb? No, ona není zrovna ten typ člověka, co by se od rána do večera neustále smál. Nebo spíš, co by se smál. Ale pořád je snesitelnější než ten pitomec Ray. Ona totiž není chladná příšera, co by vás rozcupovala na kousíčky a ani to s ní nehlo. A ne, teď nenarážím na naše druhá já. On je takový i sám od sebe. Vlastně bych se ani nedivila, kdyby z něj vypadlo, že někoho zabil. Magor je na to dost velkej. Alespoň, že Dick je do jisté míry normální. Je to vážně úleva mít někoho, kdo ví a chápe. Ne jako příbuzní co sice vědí, ale nikdy nepochopí, protože něco takového se musí prostě zažít. Na druhou stranu i s ním, je to k vzteku. Mám na mysli to, jak se ho nemůžu dotknout. Eh, to mohlo vyznít dost blbě. Nemyslela jsem to nějak, že bych na něj chtěla přehnaně sahat nebo tak něco. To fakt ne. Ale tady o nejde ani nevědomky, při hře, půjčování věcí, pitomé nakopnutí za blbé průpovídky. Nic. Musíme se jeden druhému vyhýbat víc než čert kříži. A proč? Aby nebyl vypuštěn ďábel. Nebo spíš dva. Reba a Ten druhý. Hm, když tak o něm přemýšlím, kde vlastně je? Dick, samozřejmě. Kde má jeho vražedného kamaráda vím moc dobře. Vzadu v mozku. A bylo by naprosto skvělé, kdyby tam mohl zůstat. Všichni. A nikdy nevylézt. Jenže to je jen moje naivní představa, které se ovšem nehodlám jen tak vzdát. Ale zpátky k věci, ten kluk má vážně problém s dochvilností. Ne, že by mu to nějak vadilo. Hm, možná mu to trochu i závidím. Přijít o tuhle nudu tady… Jo, mít tělocvik nebo být venku, to by byla jiná, ale takhle… je to prostě otrava. Navíc je tu ještě tak nechutné vedro. Jestli já se z toho nezblázním tak už nikdy z ničeho. No, nebo je tady pak taky ta možnost, že už se to stalo. Ale jak mám poznat, jestli jsem magor od přírody nebo ho ze mě udělala škola, když už jsem tu takovou dobu? Jo, to bude holt klasická ukázka slepé uličky. Neřešitelný případ. Gordický uzel. Říkejte si tomu jak chcete. Ačkoliv to poslední je sporné. Co si budeme povídat. Stačí meč a je po problému.

Musela jsem se uchechtnout. Jo, to by jistě stačilo i tady. Mečem hlavu dolů předtím než budeme mít děti. Na druhou stranu, nikdy nikdo neříkal nic o přímých potomcích, ne? Jasně, bylo by to sice asi nejlepší, ale občas se najde… Nemohli mít vždycky všichni dítě v pravý čas a tak vůbec. To je nesmysl. A nemůžu přece zakázat všem, co jsou s námi byť jen okrajově příbuzní - ne sňatkem, ale krví - zakázat, aby se rozmnožovali. No tak, to by bylo na hlavu. Co z toho plyne? Že i kdybych nakrásně vstoupila do kláštera a ty dva k tomu donutila taky nemělo by to naprosto žádný účinek. Sakra. Navíc… My tři v klášteře? Pardon, dovolte abych se zasmála, ale byla by to menší časovaná bomba. Nebo možná větší. Přijde na to, jak by se to vzalo. Nicméně, něco takového nehrozí, takže je to šumák.



Ray:

Další otravný den.

Kolik jich ještě bude než mi dají pokoj a začne se něco dít? Hm, možná brzo, podle toho, co se mi zdálo a jak bylo mé druhé já nadšené z toho, že o tom také vím. Jen nechápu o co mu šlo. Proč mu to tak vadilo.

No tak se nějakej dědek probral z několik staletí dlouhého spánku. To je toho. O zvládla i Růženka. Jasně, ta spala jen jedno století, ale pořád spala. Takže na těhle výkonech nevidím nic divného. Jediné, co mě tak nějak zaráží byla ta jeho reakce.

Vážně, vztekat se, protože si pamatuju vlastní sen? Není to trochu hloupé? Ale to jsem mu nebyl schopný vysvětlit. Soptil a mekat cosi o tom, že bych měl chodit lovit aspoň jednou do půl roku, pak že by se věci jako tohle nemuselo stávat.

Ale co jako tohle? Že bych neměl sny? No tak, na tom nevidím nic divného. Všichni lidi je přece mají. Možná se mu nelíbilo, že tam netekla žádná krev. Kdo ví. Ačkoliv je fakt, že na tom dědovi bylo něco, co se mi nelíbilo. Otázkou je, jestli to byl můj instinkt nebo jeho blbé kecy, co to způsobilo. Další otázkou je, jestli na to chci vůbec odpověď. Moment, nechte mě chvíli přemýšlet… Ne. Nechci. Nechte si to pro sebe a mě nechte žít můj nudný, nedůležitý a otravný život. Děkuji.

"Ahoj," zahučel jsem cosi jako pozdrav a posadil se i s hrnkem čaje ke stolu. Společné tiché snídaně. Další otravná činnost, kterou jsem nikdy nepochopil. Navíc stejně nesnídám. Pardon, ale z jídla po ránu se mi dělá vážně zle. Hodně zle. Dřív to tak nebylo, ale časy se změnily. Jen by mě zajímalo, ok, beru zpátky. Je mi fuk proč.

"Kdy se dneska vrátíš?" Ach jo. Ne, dobře. Za tyhle kontrolní otázky ráno, co ráno si můžu jen já sám a nikdo jiný. Kdyby moje mladší já nebylo debil…

"Jako každý úterý*. V půl čtvrtý."

"Dobře. Přijď co nejdřív, ano?"

"Hm." Dřív bych se ptal proč. Dneska je mi to jedno. Prostě přijdu dřív a uvidím, co tu na mě vybafne. Nemusím se tím stresovat celý den, no ne?

"Fajn, takže já jdu do práce. Uvidíme se odpoledne. Přijď včas."

"Hm, měj se." Zapomněla dodat, ať nic nevyvedu a nikoho nezakousnu. Takže dneska můžu? Třeba by to všechno konečně přestala být taková nesnesitelná nuda.

"Zatím," hodila věci do dřezu, hrábla po kabelce s bundou a zmizela venku. Tak, klid. Konečně. Půl hodiny zaslouženého klidu předtím než budu muset zpátky do toho magořince, co si říká škola. Než budu muset zase snášet pohledy Becky a snahu komunikovat od zbytku. Proč mě prostě nenechají v klidu umírat? (Je jedno, že se normálně říká žít. Chtělo to aspoň nějakou změnu.) Já se jim do jejich života taky nemotám. Ale ne, ty otravné pijavice a přísavky si nedají pokoj. Nedají vám vzniku. Když tak nad tím uvažuju, může být vážně skvělé být zvířetem. Sice přemýšlí, ale ne tak jako my. Musí to být strašná úleva. Obzvláště pokud jste nějakým samotářským zvířetem, co vyhledává společnost svého druhu jedině v případě, že hodlá plodit potomky. Jo, setkání s jinými lidmi jednou do roku a ještě jen se dvěma nebo třema maximálně… Ráj musí být hezké místo. Už prostě jen proto, že v dnešní době shoříme všichni. Jen někteří dříve. To ti šťastnější. My ostatní se budeme škvařit pomalu, dlouho a pak ještě budeme chutnat svůj vlastní vývar. Mňamka.

Hm, možná už chápu, proč nemůžu po ránu jídlo ani vidět. Při takových kecech, kdo by chtěl? Ale ne, těma to nebude. Ty mám v průběhu dne a to přece taky jím.

Strčil jsem si do uší MP3 a na chvíli zavřel oči. Jen jednu nebo dvě písničky v klidu předtím než vypadnu do školy. Zasloužená chvíle klidu.

Hm, skončily nějak moc rychle. Beztak někdo zase popohnal čas. Není to vtipné a není to fér. Ale to nikoho nezajímá. Jo, já vím.

Takže jsem si přehodil učení v batohu a vyrazil směr škola.



*Ne, nejspíš to nebude úterý, ale než najdu ten sešit s datumy, říkejme tomuhle dnešku úterý, ano?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama